Petra Antošová: Přírodou v nás

O životě v Etiopii

Jste mezinárodní člověk. Ze zkušenosti vím, že život v zahraničí není snadný. Co vás naučil?

Je to tak! Často říkám, s trochou nadsázky, že jsem „světoobčan“: cestuji od útlého věku, jakmile to šlo, po střední škole, první věc, kterou jsem udělala je, že jsem si našla práci ve Velké Británii, kde jsem rok žila. Dalo by se říci, že jsem většinu života strávila na cestách. Svět mi vždy připadal příliš velký a zajímavý na to „sedět doma“. Díky konfrontaci s „jiným“ a neznámým jsem poznávala, kdo jsem a z čeho vycházím. Vždycky mne zajímaly jazyky, světová náboženství a zejména lidé: ta neskutečná pestrost a barevnost, různorodost názorů a perspektiv, hodnot. Přelomovou pro mne byla roční cesta po zemi do Indie, kterou jsme, s tehdejším přítelem, absolvovali, když mi bylo 20. S malým batůžkem, aby mi na cestách nepřekážel jsme, s velkým odevzdáním a důvěrou, vyrazili vstříc neočekávaným zážitkům: chtělo to velkou dávku odvahy. Být rok na cestě, odkázáni na pomoc místních lidí, setkání se světem, který je tak jiný než ten náš, výrazně zformovaly, kým jsem. Rozhodně jsem se na cestách naučila více než ve školní lavici. Cestování mne naučilo hodně o tom, kdo jsem, o vlastních hranicích a možnostech. Naučilo mne také pokoře, skromnosti, flexibilitě, otevřenosti a velkému respektu, pochopení a přijetí odlišností, úctě ke světu, ve kterém žijeme.

Musela jste se vyrovnávat s odcizením od přátel? Jak vnímá vaši dobrodružnou duši rodina?

Fyzická blízkost přátel a rodiny mi na cestách chybí. Dříve to nebylo tak výrazné, hodně se to změnilo s dětmi. Pro ty je život v Etiopii prvním dlouhodobějším pobytem mimo Českou republiku a musím říct, že mne překvapilo, jak moc jim Čechy: zejména rodina a kamarádi, chybí. Nejmladší Jeremiáš, který se mnou do Etiopie začal cestovat, když mu byl rok a půl a prožil zde většinu svého života, to tolik nevnímá, ale starší kluci v tom mají jasno: v Čechách je doma a chtějí žít tam. Neustále srovnávají, co je lepší tady v Etiopii a co v České republice. Občasná online setkání jim rozhodně nestačí. Neudrží pozornost, je pro ně náročné potýkat se s nestabilním připojením, potřebují osobní kontakt. Pro mne, dospělou, je to snazší, občas někdo přijede za námi a my jezdíme jednou za rok domů, tak se na osobní setkání vždy neskutečně těším. Na druhou stranu je pravda, že mí nejbližší přátelé jsou poseti různě po světě, takže i kdybych byla v Čechách, nesetkáváme se osobně tak často. Rodina si na mou dobrodružnou povahu již zvykla. Zpočátku to pro ně bylo určitě těžké: hlavně když jsem vyrážela za dobrodružstvím hodně daleko a cestovala jsem, z jejich pohledu, nebezpečným způsobem (třeba autostopem). Myslím, že také ne všechno věděli (například co jsme zažívali v divokém Pákistánu či jak jsme s kamarádkou autostopem projely severní skotské pobřeží). Určitě se o mně báli, ale myslím, že dnes už mi spíše fandí a rozhodně mne podporují v tom, co dělám. Zrovna dnes mi psala máma, jak je nadšená z mého podcastu a že se chystá obvolat sousedky, aby si mne také poslechly. Ve vesnici, kde mamka žije, jsme tak trochu za exoty, ale myslím, že to mámě svým způsobem imponuje. 😊

Chybí ženám v Etiopii sdílení a ženská přátelství méně nám než v Česku? Funguje tam stále komunitní život a široká rodina? Pomáhají si tam ženy více? Třeba s péčí o děti?

Rozhodně ano!  Život většiny Etiopanů je zcela závislý na široké rodině, komunitě, do které se rodí, ve které vyrůstají a ve které zůstávají zpravidla celý svůj život. Neodchází z ní v 18 letech tak, jako je tomu u nás. Rodina tu čítá velké množství lidí: nejen pokrevní příbuzné, ale také sousedy, pomocníky v domácnosti, děti vzdálenějších příbuzných, o které se starají. Etiopie je silně komunitní, pospolitá společnost. Jako jednotlivec tu mnohdy nepřežijete. Doslova. Rodina vás podporuje a vy podporujete ji. Je to propojený systém vztahů, pravidel a hodnot, do kterého, jako cizinec, těžko proniknete. Díky tomu, že spolu, často pod jednou střechou, žije více generací, je předávána (i ženská) moudrost z pokolení na pokolení. Babičky a prababičky mají v rodině významné postavení, je jim prokazována úcta. Často se také hodně aktivně podílí na výchově dětí. Pro nás je to nepředstavitelné, ale tady je běžné, že například když máma musí za prací cestovat, starají se o děti jiné ženy z rodiny: babička, teta, sestra, nebo třeba sousedka či kamarádka. Zejména co se rodinné struktury týče, nedělí se věci na moje a tvoje: je jen naše. Ženy spolu tráví hodně často: na poli, při práci, v kuchyni, při přípravě tradiční etiopské kávy, když chodí pro vodu, což je „ženská záležitost“. Z našeho pohledu to může působit možná omezujícím dojmem, ale v zemi jako je Etiopie, kde je mnoho lidí ohroženo bezprostřední chudobou, je to svým způsobem nutnost, je v tom velká síla a to, jak bezpodmínečně a pevně tahle „záchranná síť“ již po tisíciletí funguje, mne nepřestává fascinovat.

Podařilo se vám stát se součástí komunity a prožít tak místní sounáležitost “do hloubky”?

Částečně ano. Zejména v naší (partnerově) rodině. Hodně se to změnilo s příchodem dětí. V Abelově rodině mají skoro samé holčičky a my jsme jediní, co máme (hned 3) kluky. Všichni příbuzní je milují a rozmazlují. Celkově se tu k dětem chovají moc hezky a já jsem moc vděčná za to, že mají kluci tuhle zkušenost. Ta nejbližší rodina má nějakých 50 členů, řekla bych, k některým z nich mám velice blízko, například k Abelově mladší sestře. Ta se nám bohužel nedávno odstěhovala do Japonska a moc nám chybí, protože s tou jsem si mohla povídat o čemkoliv a je to také úžasná a milující teta. Abelova maminka je moc krásná, moudrá žena, která toho má mnoho odžito. Je to vlastně kolegyně, protože také pracuje v neziskovém sektoru, se ženami, jako sociální pracovnice: je neskutečně pohostinná, vřelá a milující. Její silná objetí jsem se, ze začátku, musela naučit přijímat. Nedávno prodělala naše rodina velikou ztrátu: Abelovi zemřela téměř 90letá babička, matka 14 dětí. Byla to neskutečná žena, která po sobě zanechala velký odkaz. V Etiopii, po úmrtí někoho v rodině, drží 40 dní smutku: po celou dobu nosí rodinní příslušníci černý oděv, podle potřeby pláčou a vzpomínají s ostatními, kteří je navštěvují, na zemřelého. Byl to opravdu silný zážitek, prožívat tohle období s nimi.

Přenesla jste si něco z této zkušenosti do svého projektu a obecně do vaší práce a každodenního života?

Určitě ano. Jak říkám, jsem z hloubi duše dobrodruh, cestovatelka, poutnice. Dokážu být doma všude, naučila jsem se vyjít téměř s každým. To, že někomu nerozumím, a to myslím nejen po jazykové stránce, mne rozhodně neodradí. Zažila jsem silné propojení s ženami ze vzdálených konců světa, i když jsme neměly stejný jazyk. To jsou velice silné prožitky. Pokud žijete dlouhodobě v zahraničí, je potřeba spoustu vrstev své osobnosti „odhodit“ či upravit. S tím, co jste se naučili doma, kde jsou všichni více méně na stejné vlně, si nevystačíte. Neustále skládáte a znovu rozkládáte to, co znáte, pořád se učíte novým věcem. To formuje můj styl práce, který bych nazvala jako velice laskavý a empatický, nehodnotící. Žila jsem v místech, kde neplatilo téměř nic z toho, co jsem žila v Čechách, pracovala jsem s lidmi, kteří se s Evropanem nikdy nesetkali: poprvé slyšeli o 4 ročních obdobích, o tom, že u nás má doma každý splachovací záchod a tekoucí vodu. Zejména život v chudých zemích mne naučil velké pokoře a vděčnosti, která je z mé práce určitě cítit. Můj projekt Přírodou v nás mi, mimo jiné, umožňuje kreativně využít určitý stesk po domově. Až tady mi došlo, jak úzce jsem svázaná s českou přírodou, zejména lesy a jak moc mi chybí.

Jsem čerstvě máma, tak mě zajímá, jak jste zvládla skloubit práci a rodinu? Dokážete mít s dětmi rutinu, nebo ji kluci nevyžadují?

Upřímně, mé děti, jak asi vyplývá z toho, co jsem již vyjádřila výše, mé děti v životě moc rutiny nezažily, zejména ten nejmladší. Všechny 3 jsem „tahala po všech čertech“, jak by řekla má máma, více méně od narození. Moc jsem se neomezovala v tom, co kdy a jak dělám: hodně a dlouho jsem nosila a kojila, a protože jsme vždycky byli hodně v pohybu, kluci jsou dodnes zvyklí usnout kdekoliv. Nikdy jsme s tím neměli problém. Jsou hodně přizpůsobiví, také proto, že jsem, se všemi třemi, pracovala: vlastně jsem byla vždy hlavní živitelkou rodiny. Děti se mnou jezdily na pracovní cesty do zahraničí i když jsem pracovala pro velké mezinárodní organizace. Dělala jsem s nimi školení, když to nešlo, zajistila jsem si (když byli malí a kojila jsem je) od organizace, pro kterou jsem pracovala, hlídání ve vedlejší místnosti. Někdy to bylo těžké a z velké míry to bylo možné, protože Abel má, jako turistický průvodce, flexibilnější práci, takže jsme se mohli střídat. Nedá se říci, že bych se (staršími) dětmi byla více než on. Výsledkem toho se mi zdají mé děti, ve srovnání s mnoha dětmi v našem okolí, téměř „nerozbitné“: ve svém věku již jsou „protřelí světem“, mluví třemi jazyky, umí se o sebe postarat v neznámém prostředí. Jsou to nebojácní, odvážní, samostatní kluci.

O meditaci & mindfulness

Jak už jsme zmínily, máte 3 syny. Jak to jde dohromady s ženskou energií? Musíte ji v sobě někdy pracně “hledat”?  

Je pravda, že možná i právě díky tomu, že mám 3 kluky, cítím se svým způsobem více „tlačena“ k tomu, být ženou: opečovávat se a starat se o sebe, poskytovat jim ženský vzor. Je nicméně pravda, že Abel také není zrovna „mačo“. Má v sobě hodně ženské, laskavé, pečující energie. (Nejen naše) děti ho milují a já jsem, zejména na začátku, měla pocit, že, nebýt kojení, umí to s klukama lépe než já. Role v rodině máme velice „rovnostářsky“ rozdělené, takže kluci zatím nepoznali takový ten vzor, který známe z našich slabikářů, viz. „Máma mele maso, táta čte noviny.“. Táta u nás vaří, máma pere, táta většinou uklízí, máma teď, tady v Etiopii, více chodí do práce, ale tak to nebude vždycky. Každý můj syn je jiný, zatímco prostřední je, dalo by se říct, takový ten „typický kluk“, trochu slon v porcelánu, co vám lásku vyjadřuje tak, že na vás svou plnou vahou skoro 30 kil skočí zezadu, zejména nejmladší je velice citlivá, něžná duše, takový filozof, který si pamatuje, jak jste se na něj křivě zatvářila před rokem a kde to bylo. Myslím, že je mi velice podobný. Dělá spoustu věcí, které si pamatuji ze svého dětství a hodně uvnitř bojuje s vlastními emocemi. Myslím, že velikou část toho, jací (obecně) naši kluci a holky jsou, vytváříme sami: tím, jaký jim dáváme vzor, většinu rolí jim předáváme ve škole, od vrstevníků, nevěřím tomu, že kluci jsou, ze své „přirozenosti“ nezodpovědní či agresivní, jak se říká. Je pro mne fascinující sledovat jejich proměny v čase a snažím se jim dveře do ženského světa otevírat přiměřeným způsobem co nejvíce. S dětmi mluvíme velice otevřeně, a tak například kluci ví, co je to menstruace, ví, jak se ke mně chovat v těchto dnech. Zejména tady v Etiopii mají mnoho příležitostí setkávat se s miminky a malými dětmi, za což jsem také ráda, to je úžasná životní zkušenost. Nejstarší Jonáš je pověstný tím, že dokáže utěšit lecjakého uplakánka.

Pomáhají vám v tom meditace? Co pro vás meditace znamená? Jaké místo má ve vašem každodenním životě? Zvládáte meditovat s dětmi? A umí už to i kluci?  

Meditace mne v životě provází již přes 20 let. Od nějakých 14 let mne fascinuje východní filosofie, zejména hinduismus a buddhismus. Byly doby, kdy jsem posvátná skripta zen buddhismu a taoismu hltala jedno po druhém. Dokonce jsem pár let studovala sanskrt, posvátný starobylý indický jazyk na Filozofické fakultě v Praze. Východní náboženství mne také přivedly k vegetariánství. Vegetariánkou jsem již 26 let. Když jsem se, krátce po střední, ocitla na rok sama uprostřed Londýna, hodně jsem navštěvovala zdejší buddhistické a hinduistické kláštery: to jsem poprvé zažila benefity meditace a našla svou „cestu do středu“, ať již se okolo dělo cokoliv. Později jsme v Indii a zejména v indických Himalájích putovali po klášterech a meditovali s mnichy vysoko v horách, pod námi praskaly ledovce a pramenila posvátná řeka Ganga. Jsou to pro mne, dodnes, jedny z nejsilnějších zážitků vůbec. Meditace pro mne úzce souvisí s jógou, kterou praktikuji podobně dlouho: je to forma meditace v pohybu. I když jsem, s příchodem dětí, na konzistentní praxi na pár let zapomněla, před pár lety jsem se k ní vrátila a musím říct, že často je právě ta (alespoň) půl hodinka denně v hlubokém pohroužení můj „ostrůvek radosti“, ke kterému se vracím, když zrovna klesám na mysli. Meditaci se věnuji více méně denně, ať již je to, když cvičím jógu, nebo třeba krátce po probuzení či před usnutím. Z mé zkušenosti to chvíli trvá, než se z toho stane rutina, ale jakmile k tomu dojde, nevyžaduje to mnoho úsilí. Prostě strávíte každý den pár minut sama se se sebou stejně tak, jako si třeba čistíte zuby nebo vaříte čaj. Můžete také meditovat, když si vaříte čaj 😊 Při troše praxe k tomu později nepotřebujete žádné speciální prostředí či pomůcky. Meditovat můžete více méně kdekoliv. Kluci mě často vidí meditovat. Jsou na to zvyklí a ví, že když mne ráno vidí se zavřenýma očima, nemají mne rušit. Respektují to. Často to zkouší sami, zatím je to spíš formou hry. Hodně ale používáme různé léčivé meditace a meditace pro děti, moc rádi máme třeba ty od Terezy Kramerové, které moc doporučuji všem rodičům.

Mindfulness je populární termín, ale mám pocit, že málokdo si pod tím dovede představit něco konkrétního. Jak vypadá mindfulness život v praxi? Nebo ještě přesněji –⁠ v každodenním životě? V čem je jeho blahodárnost?

To máte pravdu! I já jsem se dlouho mindfulness vyhýbala, protože jsem si pod tím termínem nedokázala představit nic konkrétního a také mi přišlo, že je to zas nějaký další populární trend pro západní lidi žijící v uspěchané době. Až v roce 2018 jsem se o mindfulness dozvěděla více od své kamarádky a kolegyně, propagátorky prožitkové mindfulness Věrky Švach a byla jsem velice příjemně překvapená, že to není pro mě nic nového: mindfulness vychází z principů východních nauk, které dobře znám. Nabízí „jednoduché“ techniky, které nás vedou zpět do přítomnosti, k dechu, sobě sama, jednoduché v tom smyslu, že abychom začali praktikovat mindfulness, nemusíme znát hlavní buddhistická skripta nazpaměť ani strávit léta v klášteře. Díky technikám mindfulness jako je práce s dechem, vědomým prožitkem na různých úrovních (pohyb, emoce, hodnocení toho, co se kolem nás děje) či meditací můžeme, při konzistentní (ideálně každodenní) i několikaminutové praxi zvýšit osobní spokojenost a prožitek radosti. Na to dnes již existují četné výzkumy, které dokazují, že mindfulness pomáhá při léčení úzkostí, depresí a dalších nemocí. V těle je vše propojené a to, jak prožíváme sami sebe se zrcadli v tom, jak prožíváme svět okolo nás. Mindfulness nás učí bytí v přítomnosti, sama se sebou, a to je nakažlivé.

O menstruaci

Před rozhovorem jste nám hlásila, že nakupujete u nás v obchodě. Z toho máme radost. Co konkrétně?

Ano, malunu i kalíšek mám moc ráda. Zakladatelku Ilonu znám již mnoho let a mám k ní velký obdiv za to co a jak v Čechách vybudovala. Nakupuji u vás ráda, s dobrým pocitem a naprostou důvěrou, protože vím, že to děláte srdcem a určitými etickými zásadami, které jsou mi blízké. Když jsem ještě žila v Praze, měla jsem váš kamenný obchod v Holešovicích kousek, což bylo ideální. Mám od vás několik menstruačních kalíšků, jak se mé potřeby a tělo v průběhu života měnily. Díky vám jsem před rokem objevila menstruační mořskou houbičku, kterou, v kombinaci s menstruačními kalhotkami, zejména na začátku menstruace, používám od té doby výhradně. Vyhovuje mi více, nežli kalíšek a mám dobré zkušenosti, zejména se savostí, i teď, když jsem často na cestách. Když jsem v Čechách, miluji vaše bederní pásy: sukýnky, které nosím pod oblečením či trikem, když začne být chladno. Má multifunkční využití a lze použít také jako šátek či kukla, když je nejhůř 😊 Kupuji u vás také kosmetiku. Zamilovala jsem si zejména značku Anela: jsem závislá především na produktech s růží, již dlouho. Dodávají pocit ženskosti a lehkosti. Miluji také suché šampony a ručně vyráběná mýdla. Oceňuji, že u vás můžu koupit mnoho produktů, které v rodině používáme, na jednom místě.

Nedá mi to a musím se vrátit k vaší zkušenosti z Etiopie. Bylo možné bavit se s místními ženami o menstruaci? Jaké menstruační pomůcky používají? Zažívají menstruační chudobu?

Toto je pro mne, v rámci mé práce tady v Etiopii, hodně žhavé téma. Koordinuji projekt zaměřený na ty nejchudší dívky z nejchudších: dívky ve věku 10-19 let, které nikdy nechodily do školy a většinu svého života strávily tvrdou prací. Právě v oblasti vzdělávání, na kterou se zaměřuji, je u dívek menstruace častým důvodem nedostatečné docházky. Většinou ty opravdu chudé dívky, se kterými ve 4 regionech Etiopie, pracujeme, nemají k dispozici jakékoliv menstruační pomůcky, a tak využívají v tomto období co se namane: zpravidla kus hadru či jakýkoliv dostupný textilní materiál. Není to úplně „bezpečné“ a tak se většina dívek necítí komfortně v tomto období opouštět domov. Velkým problémem je tu voda, které je nedostatek, a tak celková hygiena (nejen) v období menstruace vede často ke vzniku různých infekčních onemocnění. Voda často není ani ve školách, stejně tak často chybí i toalety, nemluvě o bezpečném prostoru, kde by se dívky mohly převléci. Nejen my se na tom snažíme pracovat: distribuujeme menstruační pomůcky, kalhotky, stavíme toalety a přivádíme vodu do škol. Pracujeme na osvětě místních komunit a dívek samotných. Pro mnoho z nich je osvobozující nemuset řešit v menstruačním období svou docházku a omezovat své další aktivity. Experimentujeme také s látkovými vložkami: i v Etiopii již existují organizace a ženská sdružení, které vyrábí, propagují a distribuují či prodávají látkové vložky nejen do škol. Je to běh na dlouhou trať, je nicméně fascinující setkávat se s rozzářenými úsměvy žen, které se najednou, poprvé v životě, nemusí v tomto období omezovat. Většinou si pak své zkušenosti předávají a výrobny menstruačních pomůcek vznikají přímo v komunitách, například prostřednictvím svépomocných skupin, které také ženám ve skupině generují příjem a zlepšují příležitosti v mnoha dalších oblastech.

Zpět k vašemu projektu. Když ženy podporujete v ženském kruhu nebo jako mentorka, narážíte také na téma menstruace?

Vzhledem k tomu, že nyní většina žen, se kterými pracuji, je ve věku 25–30 let plus, nebývá to většinou hlavní téma. Stává se nicméně, že často při hlubších diskusích se ženy vrací do minulosti a vzpomínají na to, jak s menstruací „bojovaly“ když byly malé či mladší. Zejména naše generace, i ty předchozí, pro které téma menstruace bylo více méně tabu, si s sebou nese, v souvislosti s menstruací, určitý „problém”, zranění, pocit provinění, bolest, strach, stigmatizaci, nepochopení, se kterými jsme se setkaly. Těší mne, že se toto mění a zejména ženy okolo mne, které mají dcery, jsou velice otevřené a sdílné, takže jejich dcery již nemusí procházet tím, čím jsme procházely my.

Jakým tématům se tedy věnujete nejčastěji? Jaké ženy a s čím za vámi přichází? A jaké od vás odchází?

Ne překvapivě jsou to často ženy, které se mnou mají něco společného, které osloví má energie, mé zkušenosti, moje cesta. To je základ. To se také proměňuje v čase: jak se měním já, mění se také ženy, které ke mně přicházejí a které oslovuje to, co dělám. Podobnosti přitahují, říká se a je logické, že pokud vás například lákají daleké kraje a cestování a také ráda meditujete, je určitá pravděpodobnost, že vás osloví to, co dělám. Letos mi bylo 40 a cítím, že to je určitý milník. Mám tři, dalo by se říct že větší děti, jsem zralá žena, která již ví, co od života chce a také, co nechce. Mám již dostatek prostředků a odvahy stavět si život podle svého. To ke mně často přitáhne mladší ženy, třeba novopečené maminky, které prožívají to, co jsem zažívala před 9 lety, a tak jim, věřím, můžu nabídnout otevřenou náruč, pochopení a ujištění, že to všechno zvládnou, že je to úžasná cesta, která je posílí a na které nejsou samy.

Co byste vzkázala ženám, kterým se z každodenního života vytratila radost a možná teď přemýšlí, jestli meditace, mindfulness či ženský kruh jim ji mohou vrátit?

Doporučila bych jim, ať neváhají a vyzkouší to, pokud, i s obavami, alespoň trochu cítí, že by to pro ně mohlo být to pravé: pokud člověk nic neudělá, nic se nestane. Je to jednoduché, přesto si mnoho lidí raději zvykne na svá trápení a bolesti a potýkají se s nimi sami, než aby se zvedli ze židle a šli do akce, vyzkoušeli něco nového, udělali něco jinak. Zejména ženy plní často, částečně dobrovolně, roli „trpitelek“. Jsou zavalené povinnostmi, nemají nikdy čas pro sebe, bojují s očekáváním dětí, rodiny, partnera, zaměstnavatele, rodičů, společnosti. Pokud by se ženy, které čtou tento článek, chtěly přihlásit do mého Spolku laskavých žen, od 1.4. otevíráme jeho brány na jeden měsíc za symbolických 150 Kč. Za zkoušku tedy téměř nic nedáte. Mně před 5 lety ženské kruhy otevřely naprosto nový svět: z jejich síly, podpory a bezpečného prostředí kruhu čerpám každý den. Budu v tom s vámi, stejně tak jako mnoho dalších žen. Navzájem se podpoříme: uslyšíte nové názory, perspektivy, dostanete mnoho inspirace a funkčních, efektivních nástrojů a technik, které sama používám a které mi pomohly k větší radosti a spokojenosti. Zkuste to a uvidíte, jestli to bude i vaše cesta. Pokud byste mne chtěly trochu více poznat a okusit to, jak pracuji, stáhněte si meditaci přírodou v nás z mého webu zdarma. Tuto meditaci si během 3 týdnů stáhlo či poslechlo již přes 100 žen a od některých z nich mám velice pozitivní reference, tak třeba se bude líbit i vám.