"Jako bychom prožily několik dní v meditaci." Rozhovor o dotykové výstavě Krajina ženami požehnaná

Na nevšední výstavu Krajina ženami požehnaná jsme vás lákali už v tomto článku. Do Vánoc byla k vidění ve Šluknově na zámku. Kde a kde bude možné velkoformátové fotografie zhlédnout příště - a spoustu dalších zajímavostí -, se dozvíte v tomto rozhovoru s organizátorkou výstavy Marianou Krásnolipskou.

V čí hlavě nebo spíše v čím srdci se zrodil nápad na skupinové akty uprostřed přírody?

Vlastně já jsem původním hybatelem celého projektu. Společně s mou kamarádkou Monikou jsme si rok předtím užily focení v přírodě ve dvou a vznikl nápad na skupinové akty. Svolala jsem první schůzku žen, o kterých jsem věděla, že mají k přírodě blízko, a podělila se s nimi o své nadšení. Některé si na takto odvážný projekt netroufly, jiné se nadchly. I když byly důvody různé, pro všechny to byla rozhodně výzva.

Jak se sešly a "vyvolily" zúčastněné ženy a jak se naladily na tento projekt? Předpokládám, že se musely nějak sblížit, z fotek takovou sesterskou energii vnímám.

Byl to efekt sněhové koule. Všechny informace o vznikajícím projektu se z pochopitelných důvodů držely v tajnosti. Každá žena, která se rozhodla focení účastnit, oslovila další ženy a postupně se svolalo několik informačních schůzek. Postupně se projekt představil zhruba padesátce žen, které se navzájem často ani neznaly. Při focení se nás nakonec sešlo pětadvacet žen ve věku od třiceti do pětasedmdesáti let. Teprve při prvním focení jsme poznávaly, že máme stejnou odvahu, stejné puzení, stejnou touhu - přijmout svět takový, jakým doopravdy je, a objevit všechny podoby jeho krásy. Společná energie, radost a prožitek je z fotografií skutečně cítit.

Podle čeho jste vybírali konkrétní místa na focení? Jakou tvář Českého Švýcarska jste chtěli zachytit?

Chtěly jsme zachytit to, co je pro České Švýcarsko charakteristické - krajinu skal a skalních měst, hlubokých roklí, křišťálově průzračných řek, plazivých luk a zadumaných lesů, krajinu plnou kapradí, borůvčí, bukových i smrkových lesů, březových hájů, čediče a pískovce. A také krajinu, která je spojená s generacemi našich předků, jejichž stopy v ní můžeme vnímat.

Z výpovědí aktérek vyvstává obraz těžko předatelné zkušenosti, transformačního zážitku. Podle všeho zakusit být "bytostí, která vnímá přírodu celým, nahým tělem" zanechalo v ženách hlubokou stopu. Některé hovoří o tom, jako by teď, po focení, byly někým trochu jiným než dřív.

Svoji osobní výpověď jsme každá napsala bezprostředně po skončení focení, aby byl zachycený prožitek co nejaktuálnější. Skutečně si vybavuji, že jsme byly všechny tak trochu „mimo“, ale zároveň neuvěřitelně přítomné. Jako bychom prožily několik dní v meditaci. V hlubokém propojení s krajinou a zároveň v téměř euforickém spojení s kruhem ostatních žen. Byť už ne v takové intenzitě toto vzájemné spojení mezi ženami trvá dodnes. Zároveň jsme si ale užily i spoustu legrace a vzájemné podpory. Bylo to prostě… léčivé.

Zajímal by mě i prožitek fotografa, zda i pro něj to bylo v nějakém ohledu transformační...

Fotograf měl plné ruce práce s technickou stránkou focení. Kompozice, které by za normálních okolností fotil třeba celý den, musel zvládnout za hodinku. Je to vlastně zázrak, ale taky jeho zkušenost sportovního fotografa, že jsou fotografie na dostatečné úrovni, aby se daly prezentovat. Nejsou samozřejmě technicky dokonalé, a ani nemohou být. To nebyl smysl celého projektu. Jsme vděčné za to, že s námi do toho fotograf šel, i když věděl, že to bude mít technicky velmi složité a výsledek je předem nejistý.

Jaké jsou reakce a ohlasy návštěvníků výstavy - co v nich vyvolává a co si v sobě odnášejí?

Bude lépe ocitovat z návštěvní knihy než zážitky návštěvníků reprodukovat:

• Milé ženy (účastnice tohoto neskutečného projektu), smekám před vámi všemi… To, co jste dokázaly a co jsem zhlédla, předčilo vše… Děkuji… V životě byly tři emotivní zážitky, které mnou zacloumaly a tohle je ten třetí… Přeji vám všem a celému projektu, aby zasáhl všechny tak jako mne.

• Krajina krásná jako ženy, které v ní žijí. Ženy krásné, jako krajina, ze které vzešly. Plné citu i moudrosti, něhy a lásky.

• Krása, krása, krása. Nádherná myšlenka, nádherné provedení, nádherné fotky, nádherná krajina. Moc děkuji za zážitek.

• Oslovil mě ten nápad, odvaha všech žen a nekonečná KRÁSA PŘÍRODY. Děkuji vám.

• Krásné ženy, vám chci říct jedno: Vytryskly mi slzy dojetí, je v té vaší kráse ŽIVOT a LÁSKA, byť mnohdy skrytá, ale tryská s vás, ze srdce, teď…

Dobrovolné vstupné z výstavy jde na obnovu původních alejí ve Šluknovském výběžku. Proč jste vybrali zrovna aleje?

Chceme vrátit přírodě, co ona poskytla nám. Každá z nás přispívá k ochraně přírody svým způsobem života, svým chováním, výchovou svých dětí. Velká část Českého Švýcarska už chráněná je a řada z nás se účastní akcí, které jsou přírodě prospěšné. Hledaly jsme ale něco, co v naší krajině chybí a co jí můžeme dodat. Jsou to právě aleje, které jsou dědictvím minulých generací, propojují nás s našimi předky a zároveň přetrvávají pro další generace. Z naší krajiny postupně mizí, a proto jsme se rozhodly, že vše, co výstava přinese, ať už ze vstupného nebo z prodeje fotografií, věnujeme do výsadby nových alejí.

Na šluknovském zámku výstava trvá do 22. prosince. Bude potom k vidění jinde? (A kdy? :-) )

Výstava se zhruba v polovině února stěhuje do Rabasovy galerie v Rakovníku. Dále máme rozjednané prostory knihovny Technické univerzity v Liberci, na léto se zřejmě vrátíme do Informačního centra Národního parku v Srbské Kamenici, aby mohli výstavu zhlédnout turisté, kteří k nám přijedou. Na podzim výstavu uvidí v Senátu ČR a pro podzimní termíny teď aktuálně hledáme výstavní prostory v Praze, Brně a Olomouci. Jsme samy zvědavé, jestli se pro náš projekt najde prostor i ve velkých městech.