Petra Antošová: Přírodou v nás

Kdo je dnes Petra Antošová z pořadu Čtyři v tom? Povídaly jsme si s ní o životě v Etiopii, ženském přátelství, meditacích a projektu Online Spolek laskavých žen. Výjimečný rozhovor, který se nám protáhl, ale který by byla věčná škoda zkrátit. Přesvědčte se.

O sdílení a ženském přátelství

Možná si Vás někdo pamatuje z pořadu Čtyři v tom. Kdo byla Petra Antošová tehdy a kdo je Petra Antošová dnes?

Děkuji za tuhle otázku. Vždycky mne trochu překvapí, že si na Čtyři v tom lidé vzpomenou po tolika letech. Je to 9 let, mně tehdy začínala nová životní etapa, narodil se mi první syn a vůbec jsem nevěděla, co mne čeká. Dalo by se říci, že do prvního těhotenství jsem žila svou prací. Cestovala jsem po světě, vedla zajímavé projekty v různých zemích. Byla jsem více na cestách než doma, neukotvená. První těhotenství přišlo neplánovaně a já jsem na spoustu věcí nebyla připravená, všechno pro mě bylo nové, včetně vztahu a dennodenního soužití s mým partnerem. Bylo to „divoké“ období: přijeli jsme s Abelem a Jonášem v břiše z Etiopie pár měsíců před porodem, museli jsme řešit bydlení, práci, jak to v ČR funguje, co se porodů a malých dětí týče. Jít, ještě k tomu, do pořadu Čtyři v tom byl bláznivý nápad, který nás, bohužel, stál hodně sil, energie a soukromí. Skoro jsme ten tlak neustáli, jako jednotlivci i jako partneři. Dnes máme syny 3, Abel už je v Čechách jako doma, mluví česky a miluje Prahu. Řekla bych, že jsme už dost „ostřílení“ rodiče a že nám to společně ladí. Jsme spolu 10 let, žili jsme 7 let v Čechách a teď druhým rokem v Etiopii. Mně mateřství posunulo neskutečně, otevřelo mi cestu k mému ženství, a to jak na tělesné, tak mentální úrovni. Zažila jsem krásné 3 porody, 2 z nich doma, i díky svým dětem, kteří jsou těmi nejlepšími učiteli, jsem prošla velkou transformací a začala jsem ve svém životě dělat změny, na které jsem dříve neměla odvahu.

Petra Antošová s rodinou
Petra Antošová s celou rodinou v etiopské savaně.

Na svém webu o sobě říkáte, že ženám pomůžete citlivým vedením, že jste koučka, mentorka a přítelkyně. Chybí ženám sdílení? Opravdová přátelství a ženská komunita?

Tohle samozřejmě nejde říct obecně, ale domnívám se, že ano, že mnoha ženám hluboké ženské sdílení a komunita chybí. V našem světě jsme velice často orientovaní navenek. S kamarádkami se srovnáváme, soutěžíme, nebo jsme věčně zaměstnané, a tak se k opravdovému, hlubšímu sdílení, ve kterém bychom se mohly otevřít, málo kdy dostaneme. Slyším tohle od žen okolo mne velice často. Jakmile přijdou děti, na ženu spadne tíha primární péče o děti, o domácnost a další povinnosti a péče o sebe sama, včetně času pro sebe, ať již o samotě či v kruhu dalších žen, se stanou okrajovou záležitostí. Když to srovnám s Etiopií, kde teď žiji a kde v převážné většině případů žijí rozšířené rodiny pohromadě, pod jednou střechou, u nás ženám chybí podpora a moudrost žen z předchozích generací. Jsme individualistická společnost a většinou se se svými problémy musíme vyrovnat samy. Pro mne byly ženské kruhy, které jsem objevila před 5 lety, velkým milníkem. Ženský kruh je bezpečný prostor, ve kterém se potkají často ženy různého věku, zázemí, s různými zkušenostmi a díky jejich sdílené zkušenosti a důvěře se utvoří jedinečný prostor, ve kterém každá žena může pocítit svou jedinečnost ale i sounáležitost s ostatními, může v kruhu sdílet své radosti i svá trápení a ví, že nebude hodnocena. To je něco, co se v našem běžném světě bohužel běžně neděje.

Vnímáte v tomto směru rozdíl mezi dobou před koronavirem a teď, když už jsme rok zavření doma?

Určitě. I když já žiji v zahraničí a doma zavřená být nemusím, jsem v intenzivním kontaktu se svou rodinou, přítelkyněmi i přáteli a známými v různých částech světa. Zažila jsem také první lockdown v Čechách minulý rok v březnu. Musím se přiznat, že mám obavy z toho, co nám, jakožto společnosti, tohle období přinese. Na jednu stranu vnímám velký potenciál pro očistu a transformaci: je evidentní, že staré, nefunkční modely a vztahy nepřežijí a je toho mnoho, co budeme muset změnit, abychom obstáli v „nové době“, která přijde „po koroně“, ať již bude jakákoliv. Na druhou stranu vidím, jak sociální izolace a nemožnost žít běžný život vede k velkým zraněním na těle i na duši, zejména pro rodiče, kteří jsou měsíce zavření doma s dětmi na domácím vzdělávání, ale také pro všechny pracovníky v první linii, lidi, kteří přišli v tomhle období o práci, kontakt se svými blízkými, kteří zažívají těžké nemoci či poslední okamžiky života sami, v odloučení. Vidím také ty obrovské škody, které jsou páchány na dětech, které se nemůžou potkávat se svými vrstevníky a jejich svět se často scvrkává na obrazovku mobilu či počítače. Konkrétně u nás v České republice ještě k tomu, navíc, vládne, i díky politikům, celkově špatná nálada, naštvání a strach. Myslím si, že mnohým z nás díky téhle zkušenosti došlo, jak důležitý pro nás kontakt s ostatními je a že budeme prožívat velikou vděčnost, až zas bude možný. Věřím, že v této době je mnohým z nás útočištěm online svět, který nabízí možnost kontaktovat své blízké a přátelé jednoduše a kdykoliv. Učíme ovládat Whatsapp naše prarodiče i ty nejmenší, někdy je to až dojemné. Já jsem, i díky tomu, že žiji v zahraničí, za tuhle možnost velice ráda, zejména kontakt s rodinou a mými přáteli mi dodává sílu a odvahu.

Když se řekne přátelství mezi ženami, co vás napadne? A máte v životě takovou ženu?

Přátelství se ženami pro mne znamená moc. Já jsem nikdy nebyla moc „na kluky“. Dlouho jsem to s klukama neuměla, přátelství se ženami pro mě bylo bezpečnější. I když jsem introvert, mám kolem sebe hustou sít přátel a většinou jsou to ženy. Některé znám 20, 30 let. Každé přátelství a vztah jsou jiné. Baví mne, když se na ten okruh, který mám, podívám, jak jsou vidět jednotlivé životní vrstvy, etapy: základní škola, střední, vejška, práce, ženy, které jsem poznala na cestách, na různých seminářích a vzdělávacích akcích: díky své vášni pro cestování pravděpodobně není kontinent, na kterém bych nějakou přítelkyni neměla. To je moc obohacující. S mnoha přítelkyněmi se vidíme třeba jednou za rok či ještě méně, a přitom bych řekla, že spolu máme hezký a hluboký vztah. Je úžasné sledovat, jak se ty ženy proměňují a „rostou“, zejména pokud jejich cestu můžu sledovat delší dobu. Určitě má tohle, ale každá žena jinak. Některé může naprosto stačit jedna přítelkyně, jiné se rády obklopují mnoha ženami. I já mám jen pár takových přítelkyň, kterým můžu svěřit cokoliv a vím, že, pokud bude jedna či druhá cokoliv potřebovat, může zavolat ve 3 hodiny v noci a nebude to problém. Jak vyplývá z předchozího, má zkušenost s přátelstvím mezi ženami je velice pozitivní, ale vím, že nezřídka k ženskému přátelství patří i soutěživost či vypočítavost. Je to podle mne tím, s jakými hodnotami vyrůstáme a jak je tento vztah kultivovaný a formovaný na úrovni naší společnosti. Která z nás již v útlém dětství neslyšela o dceři sousedky, co má vždycky samé jedničky, je „hodná holčička“ (z čehož vyplývá že vy nejste), nebo se obléká lépe, než vy? V mé generaci se nemluvilo o ženskosti a jak s ní nakládat, proto mně tohle téma přišlo až někdy kolem 35. roku, ale věřím, že se to mění a že se v tomto ohledu i situace u nás lepší.

Petra se svými dětmi u jezera v Etiopii.
Petra se svými dětmi u jezera v Etiopii.

Zaujal nás váš projekt Online Spolek laskavých žen. Můžete vysvětlit čtenářkám, o co jde?

Spolek laskavých žen je můj první online ženský kruh, který jsem se rozhodla svolat a vést. Vychází to z mé vnitřní touhy a potřeby propojovat ženy: v minulosti jsem to dělala offline, ale to v téhle době není možné. Pro mne je setkávání online běžnou záležitostí i pokud bychom nežili v období korona viru, protože se pohybuji v mezinárodním prostředí a mám spoustu přátel, co žijí daleko ode mne. Sebe-laskavosti se věnuji již nějakou dobu. Sama jsem si ušla dlouhou cestu: od dob, kdy jsem byla tolik zaměstnána svou prací a péčí o druhé, až jsem úplně zapomněla na sebe, zažila si zdravotní problémy, vyhoření a úzkosti po mámu, která ze začátků vůbec nevěděla, co se sebou a ztrácela se v kolotoči běžných povinností a požadavcích všech těch malých bytostí okolo po vyzrálou ženu, která ví, co chce a potřebuje k tomu, aby byla spokojená a mohla tak předávat radost (na druhém místě) i svému okolí. Co mně osobně dlouhodobě pomáhá si v životě udržovat klid a sebe-laskavost je meditace a mindfulness. Teprve nedávno jsem objevila možnost sdílení svých zkušeností a prožitků prostřednictvím mindfulness technik a meditace s dalšími ženami. Ve Spolku ženám nabízím své dosavadní zkušenosti: vše, co s ženami sdílím, mám hluboce odžito. Od 1.4. nabízím ženám, měsíc členství ve Spolku „na zkoušku“ a od 1.5. pak půjdeme společně další 3 měsíce. Vytvoření důvěrného, bezpečného prostředí vyžaduje čas. Kromě online setkání jednou za měsíc budou mít ženy ze Spolku v členské sekci na webu a prostřednictvím e-mailu přístup k různým materiálům: například meditacím, pracovním listům, afirmacím. V uzavřené skupině na facebooku budeme společně sdílet své zkušenosti a prožitky na společné cestě. Každý týden bude zaměřený na konkrétní téma jako je třeba naše pojetí času a jak ho využíváme (včetně toho kolik ho máme pro sebe), sebe-péče či prožívání radosti. Půjdeme společně hodně do hloubky, ale je na každé ženě, do jaké míry se zapojí: například jak moc bude aktivní na facebooku. První online setkání proběhne až na závěr společného měsíce a já věřím, že to již budou ženy otevřené sdílení v kruhu. Po celou dobu budu ženám ve Spolku k dispozici jako průvodkyně a přítelkyně. Udělám maximum pro to, aby se každá žena cítila bezpečně a vytěžila z členství ve Spolku maximum.

Mnoho žen teď možná napadne, zda jde ženská energie sdílet online. Jakou máte zkušenost?

Naprosto tuto obavu chápu. Také jsem si dříve nedokázala představit, že budu své prožitky sdílet s někým online, nicméně, jak jsem již psala, protože žiji v zahraničí a vůbec jsem, celkově, často na cestách, online kontakty jsou součástí mého, pracovního i soukromého, života již dlouho. Určitě netvrdím, že může online svět nahradit ten „opravdový“, ve kterém se můžeme obejmout, číst v řeči těla, cítit, co člověk vedle nás prožívá. I v online kruhu lze nicméně navodit intimní, důvěrná atmosféra pro společné sdílení. Můj „původní“ ženský kruh, jehož součástí jsem se stala před 5 lety a který se od té doby dále pravidelně setkává, pokračuje jen díky této možnosti. Dokud to šlo, potkávaly jsme se osobně, ale již před koronou bylo pro některé z nás, které třeba nemohly v daný termín přijet z Moravy do Prahy, snazší připojit se přes internet. Já jsem díky internetu tímto způsobem v kontaktu již 2 roky: máme za sebou již několik setkání kdy jsme online byly všechny. Také jsem absolvovala mnoho dalších setkávání a kruhů v mezinárodním prostředí a vždy jsem příjemně překvapená, jak to funguje. Doporučuji nebát se toho a vyzkoušet si to. S veškerými technickými záležitostmi ženám osobně pomůžu, někdy je potřeba překonat počáteční obavy a stud, ale moje zkušenost je, že to je většinou otázka prvního setkání, než se ženy uvolní a rozmluví. Určitě to stojí za to vyzkoušet.

Petra s partnerem
Rodičové hledící do budoucnosti - Petra s partnerem Abelem.

Vaše velké téma je příroda. Mluvíte dokonce o tom, že pracujete s přírodou v nás. Co si pod tím představit?

Název Přírodou v nás ke mně přišel zcela automaticky. Příroda hraje v mém životě významnou roli. Od malička jsem v ní trávila spoustu času. I když pocházím z Prahy, měli jsme chatu u lesa a prarodiče na venkově, ke kterým jsem často jezdila. Každý víkend a celé prázdniny jsem tak trávila mimo město. Vždycky jsem milovala stromy, pobyt v přírodě mně nabíjel a uklidňoval. Jsem schopná vysledovat okamžiky, kdy jsem se v životě necítila dobře a něco mi chybělo: bylo to v době, kdy jsem v přírodě netrávila dostatečně času. Přírodu vnímám jako vše, co je okolo nás, včetně nás samotných. My jsme příroda, jsme z ní stvořeni a zase se do ní vrátíme, až bude čas opustit toto tělo. Mám zkušenost, nejen svou vlastní, že pobyt v přírodě nás uvolňuje, navozuje příjemnou atmosféru: při chůzi se okysličuje mozek, lépe se nám dýchá, často k nám příroda promlouvá prostřednictvím různých symbolů a znaků. To, co se děje v přírodě: jednotlivé procesy a cykly, se paralelně odehrávají i uvnitř nás. Zejména ženy se dokáží na tuto svou „přírodní“ složku napojit při porodu, menstruaci: jsme cyklické bytosti, stejně tak, jako příroda, se neustále proměňujeme: střídáme různé role a pozice. Věřím, že díky častějšímu pobytu v přírodě a většímu propojení s přírodou se můžeme dostat samy k sobě, ke své podstatě. „Přírodou“ v názvu mého projektu naznačuje pohyb: neustále se něco děje, mění, všichni jsme poutníci na naší jedinečné životní cestě.

POJĎME SPOLU DO LESA

"Možná jste se ztratili jako Jeníček a Mařenka v metaforickém lese. Tak vás pojďme společně zase najít. Najděte se v lese! Vezmu vás na dobrodružnou cestu přírodou uvnitř nás," říká Petra Antošová na svých webovkách petraantosova.com.

O životě v Etiopii

Jste mezinárodní člověk. Ze zkušenosti vím, že život v zahraničí není snadný. Co vás naučil?

Je to tak! Často říkám, s trochou nadsázky, že jsem „světoobčan“: cestuji od útlého věku, jakmile to šlo, po střední škole, první věc, kterou jsem udělala je, že jsem si našla práci ve Velké Británii, kde jsem rok žila. Dalo by se říci, že jsem většinu života strávila na cestách. Svět mi vždy připadal příliš velký a zajímavý na to „sedět doma“. Díky konfrontaci s „jiným“ a neznámým jsem poznávala, kdo jsem a z čeho vycházím. Vždycky mne zajímaly jazyky, světová náboženství a zejména lidé: ta neskutečná pestrost a barevnost, různorodost názorů a perspektiv, hodnot. Přelomovou pro mne byla roční cesta po zemi do Indie, kterou jsme, s tehdejším přítelem, absolvovali, když mi bylo 20. S malým batůžkem, aby mi na cestách nepřekážel jsme, s velkým odevzdáním a důvěrou, vyrazili vstříc neočekávaným zážitkům: chtělo to velkou dávku odvahy. Být rok na cestě, odkázáni na pomoc místních lidí, setkání se světem, který je tak jiný než ten náš, výrazně zformovaly, kým jsem. Rozhodně jsem se na cestách naučila více než ve školní lavici. Cestování mne naučilo hodně o tom, kdo jsem, o vlastních hranicích a možnostech. Naučilo mne také pokoře, skromnosti, flexibilitě, otevřenosti a velkému respektu, pochopení a přijetí odlišností, úctě ke světu, ve kterém žijeme.

Musela jste se vyrovnávat s odcizením od přátel? Jak vnímá vaši dobrodružnou duši rodina?

Fyzická blízkost přátel a rodiny mi na cestách chybí. Dříve to nebylo tak výrazné, hodně se to změnilo s dětmi. Pro ty je život v Etiopii prvním dlouhodobějším pobytem mimo Českou republiku a musím říct, že mne překvapilo, jak moc jim Čechy: zejména rodina a kamarádi, chybí. Nejmladší Jeremiáš, který se mnou do Etiopie začal cestovat, když mu byl rok a půl a prožil zde většinu svého života, to tolik nevnímá, ale starší kluci v tom mají jasno: v Čechách je doma a chtějí žít tam. Neustále srovnávají, co je lepší tady v Etiopii a co v České republice. Občasná online setkání jim rozhodně nestačí. Neudrží pozornost, je pro ně náročné potýkat se s nestabilním připojením, potřebují osobní kontakt. Pro mne, dospělou, je to snazší, občas někdo přijede za námi a my jezdíme jednou za rok domů, tak se na osobní setkání vždy neskutečně těším. Na druhou stranu je pravda, že mí nejbližší přátelé jsou poseti různě po světě, takže i kdybych byla v Čechách, nesetkáváme se osobně tak často. Rodina si na mou dobrodružnou povahu již zvykla. Zpočátku to pro ně bylo určitě těžké: hlavně když jsem vyrážela za dobrodružstvím hodně daleko a cestovala jsem, z jejich pohledu, nebezpečným způsobem (třeba autostopem). Myslím, že také ne všechno věděli (například co jsme zažívali v divokém Pákistánu či jak jsme s kamarádkou autostopem projely severní skotské pobřeží). Určitě se o mně báli, ale myslím, že dnes už mi spíše fandí a rozhodně mne podporují v tom, co dělám. Zrovna dnes mi psala máma, jak je nadšená z mého podcastu a že se chystá obvolat sousedky, aby si mne také poslechly. Ve vesnici, kde mamka žije, jsme tak trochu za exoty, ale myslím, že to mámě svým způsobem imponuje. 😊

Petra Antošová s rodinou
Petra se svojí mamkou, bráchou a etiopskou babičkou.

Chybí ženám v Etiopii sdílení a ženská přátelství méně nám než v Česku? Funguje tam stále komunitní život a široká rodina? Pomáhají si tam ženy více? Třeba s péčí o děti?

Rozhodně ano!  Život většiny Etiopanů je zcela závislý na široké rodině, komunitě, do které se rodí, ve které vyrůstají a ve které zůstávají zpravidla celý svůj život. Neodchází z ní v 18 letech tak, jako je tomu u nás. Rodina tu čítá velké množství lidí: nejen pokrevní příbuzné, ale také sousedy, pomocníky v domácnosti, děti vzdálenějších příbuzných, o které se starají. Etiopie je silně komunitní, pospolitá společnost. Jako jednotlivec tu mnohdy nepřežijete. Doslova. Rodina vás podporuje a vy podporujete ji. Je to propojený systém vztahů, pravidel a hodnot, do kterého, jako cizinec, těžko proniknete. Díky tomu, že spolu, často pod jednou střechou, žije více generací, je předávána (i ženská) moudrost z pokolení na pokolení. Babičky a prababičky mají v rodině významné postavení, je jim prokazována úcta. Často se také hodně aktivně podílí na výchově dětí. Pro nás je to nepředstavitelné, ale tady je běžné, že například když máma musí za prací cestovat, starají se o děti jiné ženy z rodiny: babička, teta, sestra, nebo třeba sousedka či kamarádka. Zejména co se rodinné struktury týče, nedělí se věci na moje a tvoje: je jen naše. Ženy spolu tráví hodně často: na poli, při práci, v kuchyni, při přípravě tradiční etiopské kávy, když chodí pro vodu, což je „ženská záležitost“. Z našeho pohledu to může působit možná omezujícím dojmem, ale v zemi jako je Etiopie, kde je mnoho lidí ohroženo bezprostřední chudobou, je to svým způsobem nutnost, je v tom velká síla a to, jak bezpodmínečně a pevně tahle „záchranná síť“ již po tisíciletí funguje, mne nepřestává fascinovat.

Podařilo se vám stát se součástí komunity a prožít tak místní sounáležitost “do hloubky”?

Částečně ano. Zejména v naší (partnerově) rodině. Hodně se to změnilo s příchodem dětí. V Abelově rodině mají skoro samé holčičky a my jsme jediní, co máme (hned 3) kluky. Všichni příbuzní je milují a rozmazlují. Celkově se tu k dětem chovají moc hezky a já jsem moc vděčná za to, že mají kluci tuhle zkušenost. Ta nejbližší rodina má nějakých 50 členů, řekla bych, k některým z nich mám velice blízko, například k Abelově mladší sestře. Ta se nám bohužel nedávno odstěhovala do Japonska a moc nám chybí, protože s tou jsem si mohla povídat o čemkoliv a je to také úžasná a milující teta. Abelova maminka je moc krásná, moudrá žena, která toho má mnoho odžito. Je to vlastně kolegyně, protože také pracuje v neziskovém sektoru, se ženami, jako sociální pracovnice: je neskutečně pohostinná, vřelá a milující. Její silná objetí jsem se, ze začátku, musela naučit přijímat. Nedávno prodělala naše rodina velikou ztrátu: Abelovi zemřela téměř 90letá babička, matka 14 dětí. Byla to neskutečná žena, která po sobě zanechala velký odkaz. V Etiopii, po úmrtí někoho v rodině, drží 40 dní smutku: po celou dobu nosí rodinní příslušníci černý oděv, podle potřeby pláčou a vzpomínají s ostatními, kteří je navštěvují, na zemřelého. Byl to opravdu silný zážitek, prožívat tohle období s nimi.

Přenesla jste si něco z této zkušenosti do svého projektu a obecně do vaší práce a každodenního života?

Určitě ano. Jak říkám, jsem z hloubi duše dobrodruh, cestovatelka, poutnice. Dokážu být doma všude, naučila jsem se vyjít téměř s každým. To, že někomu nerozumím, a to myslím nejen po jazykové stránce, mne rozhodně neodradí. Zažila jsem silné propojení s ženami ze vzdálených konců světa, i když jsme neměly stejný jazyk. To jsou velice silné prožitky. Pokud žijete dlouhodobě v zahraničí, je potřeba spoustu vrstev své osobnosti „odhodit“ či upravit. S tím, co jste se naučili doma, kde jsou všichni více méně na stejné vlně, si nevystačíte. Neustále skládáte a znovu rozkládáte to, co znáte, pořád se učíte novým věcem. To formuje můj styl práce, který bych nazvala jako velice laskavý a empatický, nehodnotící. Žila jsem v místech, kde neplatilo téměř nic z toho, co jsem žila v Čechách, pracovala jsem s lidmi, kteří se s Evropanem nikdy nesetkali: poprvé slyšeli o 4 ročních obdobích, o tom, že u nás má doma každý splachovací záchod a tekoucí vodu. Zejména život v chudých zemích mne naučil velké pokoře a vděčnosti, která je z mé práce určitě cítit. Můj projekt Přírodou v nás mi, mimo jiné, umožňuje kreativně využít určitý stesk po domově. Až tady mi došlo, jak úzce jsem svázaná s českou přírodou, zejména lesy a jak moc mi chybí.

Jsem čerstvě máma, tak mě zajímá, jak jste zvládla skloubit práci a rodinu? Dokážete mít s dětmi rutinu, nebo ji kluci nevyžadují?

Upřímně, mé děti, jak asi vyplývá z toho, co jsem již vyjádřila výše, mé děti v životě moc rutiny nezažily, zejména ten nejmladší. Všechny 3 jsem „tahala po všech čertech“, jak by řekla má máma, více méně od narození. Moc jsem se neomezovala v tom, co kdy a jak dělám: hodně a dlouho jsem nosila a kojila, a protože jsme vždycky byli hodně v pohybu, kluci jsou dodnes zvyklí usnout kdekoliv. Nikdy jsme s tím neměli problém. Jsou hodně přizpůsobiví, také proto, že jsem, se všemi třemi, pracovala: vlastně jsem byla vždy hlavní živitelkou rodiny. Děti se mnou jezdily na pracovní cesty do zahraničí i když jsem pracovala pro velké mezinárodní organizace. Dělala jsem s nimi školení, když to nešlo, zajistila jsem si (když byli malí a kojila jsem je) od organizace, pro kterou jsem pracovala, hlídání ve vedlejší místnosti. Někdy to bylo těžké a z velké míry to bylo možné, protože Abel má, jako turistický průvodce, flexibilnější práci, takže jsme se mohli střídat. Nedá se říci, že bych se (staršími) dětmi byla více než on. Výsledkem toho se mi zdají mé děti, ve srovnání s mnoha dětmi v našem okolí, téměř „nerozbitné“: ve svém věku již jsou „protřelí světem“, mluví třemi jazyky, umí se o sebe postarat v neznámém prostředí. Jsou to nebojácní, odvážní, samostatní kluci.

Petra Antošová s rodinou
Petra s Abelem a nejstarším synem na jezeře v Etiopii.

O meditaci & mindfulness

Jak už jsme zmínily, máte 3 syny. Jak to jde dohromady s ženskou energií? Musíte ji v sobě někdy pracně “hledat”?  

Je pravda, že možná i právě díky tomu, že mám 3 kluky, cítím se svým způsobem více „tlačena“ k tomu, být ženou: opečovávat se a starat se o sebe, poskytovat jim ženský vzor. Je nicméně pravda, že Abel také není zrovna „mačo“. Má v sobě hodně ženské, laskavé, pečující energie. (Nejen naše) děti ho milují a já jsem, zejména na začátku, měla pocit, že, nebýt kojení, umí to s klukama lépe než já. Role v rodině máme velice „rovnostářsky“ rozdělené, takže kluci zatím nepoznali takový ten vzor, který známe z našich slabikářů, viz. „Máma mele maso, táta čte noviny.“. Táta u nás vaří, máma pere, táta většinou uklízí, máma teď, tady v Etiopii, více chodí do práce, ale tak to nebude vždycky. Každý můj syn je jiný, zatímco prostřední je, dalo by se říct, takový ten „typický kluk“, trochu slon v porcelánu, co vám lásku vyjadřuje tak, že na vás svou plnou vahou skoro 30 kil skočí zezadu, zejména nejmladší je velice citlivá, něžná duše, takový filozof, který si pamatuje, jak jste se na něj křivě zatvářila před rokem a kde to bylo. Myslím, že je mi velice podobný. Dělá spoustu věcí, které si pamatuji ze svého dětství a hodně uvnitř bojuje s vlastními emocemi. Myslím, že velikou část toho, jací (obecně) naši kluci a holky jsou, vytváříme sami: tím, jaký jim dáváme vzor, většinu rolí jim předáváme ve škole, od vrstevníků, nevěřím tomu, že kluci jsou, ze své „přirozenosti“ nezodpovědní či agresivní, jak se říká. Je pro mne fascinující sledovat jejich proměny v čase a snažím se jim dveře do ženského světa otevírat přiměřeným způsobem co nejvíce. S dětmi mluvíme velice otevřeně, a tak například kluci ví, co je to menstruace, ví, jak se ke mně chovat v těchto dnech. Zejména tady v Etiopii mají mnoho příležitostí setkávat se s miminky a malými dětmi, za což jsem také ráda, to je úžasná životní zkušenost. Nejstarší Jonáš je pověstný tím, že dokáže utěšit lecjakého uplakánka.

Pomáhají vám v tom meditace? Co pro vás meditace znamená? Jaké místo má ve vašem každodenním životě? Zvládáte meditovat s dětmi? A umí už to i kluci?  

Meditace mne v životě provází již přes 20 let. Od nějakých 14 let mne fascinuje východní filosofie, zejména hinduismus a buddhismus. Byly doby, kdy jsem posvátná skripta zen buddhismu a taoismu hltala jedno po druhém. Dokonce jsem pár let studovala sanskrt, posvátný starobylý indický jazyk na Filozofické fakultě v Praze. Východní náboženství mne také přivedly k vegetariánství. Vegetariánkou jsem již 26 let. Když jsem se, krátce po střední, ocitla na rok sama uprostřed Londýna, hodně jsem navštěvovala zdejší buddhistické a hinduistické kláštery: to jsem poprvé zažila benefity meditace a našla svou „cestu do středu“, ať již se okolo dělo cokoliv. Později jsme v Indii a zejména v indických Himalájích putovali po klášterech a meditovali s mnichy vysoko v horách, pod námi praskaly ledovce a pramenila posvátná řeka Ganga. Jsou to pro mne, dodnes, jedny z nejsilnějších zážitků vůbec. Meditace pro mne úzce souvisí s jógou, kterou praktikuji podobně dlouho: je to forma meditace v pohybu. I když jsem, s příchodem dětí, na konzistentní praxi na pár let zapomněla, před pár lety jsem se k ní vrátila a musím říct, že často je právě ta (alespoň) půl hodinka denně v hlubokém pohroužení můj „ostrůvek radosti“, ke kterému se vracím, když zrovna klesám na mysli. Meditaci se věnuji více méně denně, ať již je to, když cvičím jógu, nebo třeba krátce po probuzení či před usnutím. Z mé zkušenosti to chvíli trvá, než se z toho stane rutina, ale jakmile k tomu dojde, nevyžaduje to mnoho úsilí. Prostě strávíte každý den pár minut sama se se sebou stejně tak, jako si třeba čistíte zuby nebo vaříte čaj. Můžete také meditovat, když si vaříte čaj 😊 Při troše praxe k tomu později nepotřebujete žádné speciální prostředí či pomůcky. Meditovat můžete více méně kdekoliv. Kluci mě často vidí meditovat. Jsou na to zvyklí a ví, že když mne ráno vidí se zavřenýma očima, nemají mne rušit. Respektují to. Často to zkouší sami, zatím je to spíš formou hry. Hodně ale používáme různé léčivé meditace a meditace pro děti, moc rádi máme třeba ty od Terezy Kramerové, které moc doporučuji všem rodičům.

Petra Antošová v přírodě
"Kde jsem nejspokojenější? V lese!"

Mindfulness je populární termín, ale mám pocit, že málokdo si pod tím dovede představit něco konkrétního. Jak vypadá mindfulness život v praxi? Nebo ještě přesněji –⁠ v každodenním životě? V čem je jeho blahodárnost?

To máte pravdu! I já jsem se dlouho mindfulness vyhýbala, protože jsem si pod tím termínem nedokázala představit nic konkrétního a také mi přišlo, že je to zas nějaký další populární trend pro západní lidi žijící v uspěchané době. Až v roce 2018 jsem se o mindfulness dozvěděla více od své kamarádky a kolegyně, propagátorky prožitkové mindfulness Věrky Švach a byla jsem velice příjemně překvapená, že to není pro mě nic nového: mindfulness vychází z principů východních nauk, které dobře znám. Nabízí „jednoduché“ techniky, které nás vedou zpět do přítomnosti, k dechu, sobě sama, jednoduché v tom smyslu, že abychom začali praktikovat mindfulness, nemusíme znát hlavní buddhistická skripta nazpaměť ani strávit léta v klášteře. Díky technikám mindfulness jako je práce s dechem, vědomým prožitkem na různých úrovních (pohyb, emoce, hodnocení toho, co se kolem nás děje) či meditací můžeme, při konzistentní (ideálně každodenní) i několikaminutové praxi zvýšit osobní spokojenost a prožitek radosti. Na to dnes již existují četné výzkumy, které dokazují, že mindfulness pomáhá při léčení úzkostí, depresí a dalších nemocí. V těle je vše propojené a to, jak prožíváme sami sebe se zrcadli v tom, jak prožíváme svět okolo nás. Mindfulness nás učí bytí v přítomnosti, sama se sebou, a to je nakažlivé.

Meditace od Petry

Přímo na Petřiných stránkách najdete meditace ke stažení.

"Miluji přírodu a zvuky přírody. Petry meditace mně hned po rádu do ní vzala a plně vtáhla. Cítila jsem, jak rozvibrovává mé buňky v těle. Meditace je tak akorát dlouhá, aby ji člověk zvládl i v nabitější pracovní den. Je doprovázená Petry jemným a uklidňujícím hlasem. Vřele doporučuji na každé ráno!" Petra Vymětalíková

O menstruaci

Před rozhovorem jste nám hlásila, že nakupujete u nás v obchodě. Z toho máme radost. Co konkrétně?

Ano, malunu i kalíšek mám moc ráda. Zakladatelku Ilonu znám již mnoho let a mám k ní velký obdiv za to co a jak v Čechách vybudovala. Nakupuji u vás ráda, s dobrým pocitem a naprostou důvěrou, protože vím, že to děláte srdcem a určitými etickými zásadami, které jsou mi blízké. Když jsem ještě žila v Praze, měla jsem váš kamenný obchod v Holešovicích kousek, což bylo ideální. Mám od vás několik menstruačních kalíšků, jak se mé potřeby a tělo v průběhu života měnily. Díky vám jsem před rokem objevila menstruační mořskou houbičku, kterou, v kombinaci s menstruačními kalhotkami, zejména na začátku menstruace, používám od té doby výhradně. Vyhovuje mi více, nežli kalíšek a mám dobré zkušenosti, zejména se savostí, i teď, když jsem často na cestách. Když jsem v Čechách, miluji vaše bederní pásy: sukýnky, které nosím pod oblečením či trikem, když začne být chladno. Má multifunkční využití a lze použít také jako šátek či kukla, když je nejhůř 😊 Kupuji u vás také kosmetiku. Zamilovala jsem si zejména značku Anela: jsem závislá především na produktech s růží, již dlouho. Dodávají pocit ženskosti a lehkosti. Miluji také suché šampony a ručně vyráběná mýdla. Oceňuji, že u vás můžu koupit mnoho produktů, které v rodině používáme, na jednom místě.

Nedá mi to a musím se vrátit k vaší zkušenosti z Etiopie. Bylo možné bavit se s místními ženami o menstruaci? Jaké menstruační pomůcky používají? Zažívají menstruační chudobu?

Toto je pro mne, v rámci mé práce tady v Etiopii, hodně žhavé téma. Koordinuji projekt zaměřený na ty nejchudší dívky z nejchudších: dívky ve věku 10-19 let, které nikdy nechodily do školy a většinu svého života strávily tvrdou prací. Právě v oblasti vzdělávání, na kterou se zaměřuji, je u dívek menstruace častým důvodem nedostatečné docházky. Většinou ty opravdu chudé dívky, se kterými ve 4 regionech Etiopie, pracujeme, nemají k dispozici jakékoliv menstruační pomůcky, a tak využívají v tomto období co se namane: zpravidla kus hadru či jakýkoliv dostupný textilní materiál. Není to úplně „bezpečné“ a tak se většina dívek necítí komfortně v tomto období opouštět domov. Velkým problémem je tu voda, které je nedostatek, a tak celková hygiena (nejen) v období menstruace vede často ke vzniku různých infekčních onemocnění. Voda často není ani ve školách, stejně tak často chybí i toalety, nemluvě o bezpečném prostoru, kde by se dívky mohly převléci. Nejen my se na tom snažíme pracovat: distribuujeme menstruační pomůcky, kalhotky, stavíme toalety a přivádíme vodu do škol. Pracujeme na osvětě místních komunit a dívek samotných. Pro mnoho z nich je osvobozující nemuset řešit v menstruačním období svou docházku a omezovat své další aktivity. Experimentujeme také s látkovými vložkami: i v Etiopii již existují organizace a ženská sdružení, které vyrábí, propagují a distribuují či prodávají látkové vložky nejen do škol. Je to běh na dlouhou trať, je nicméně fascinující setkávat se s rozzářenými úsměvy žen, které se najednou, poprvé v životě, nemusí v tomto období omezovat. Většinou si pak své zkušenosti předávají a výrobny menstruačních pomůcek vznikají přímo v komunitách, například prostřednictvím svépomocných skupin, které také ženám ve skupině generují příjem a zlepšují příležitosti v mnoha dalších oblastech.

Zpět k vašemu projektu. Když ženy podporujete v ženském kruhu nebo jako mentorka, narážíte také na téma menstruace?

Vzhledem k tomu, že nyní většina žen, se kterými pracuji, je ve věku 25–30 let plus, nebývá to většinou hlavní téma. Stává se nicméně, že často při hlubších diskusích se ženy vrací do minulosti a vzpomínají na to, jak s menstruací „bojovaly“ když byly malé či mladší. Zejména naše generace, i ty předchozí, pro které téma menstruace bylo více méně tabu, si s sebou nese, v souvislosti s menstruací, určitý „problém”, zranění, pocit provinění, bolest, strach, stigmatizaci, nepochopení, se kterými jsme se setkaly. Těší mne, že se toto mění a zejména ženy okolo mne, které mají dcery, jsou velice otevřené a sdílné, takže jejich dcery již nemusí procházet tím, čím jsme procházely my.

Jakým tématům se tedy věnujete nejčastěji? Jaké ženy a s čím za vámi přichází? A jaké od vás odchází?

Ne překvapivě jsou to často ženy, které se mnou mají něco společného, které osloví má energie, mé zkušenosti, moje cesta. To je základ. To se také proměňuje v čase: jak se měním já, mění se také ženy, které ke mně přicházejí a které oslovuje to, co dělám. Podobnosti přitahují, říká se a je logické, že pokud vás například lákají daleké kraje a cestování a také ráda meditujete, je určitá pravděpodobnost, že vás osloví to, co dělám. Letos mi bylo 40 a cítím, že to je určitý milník. Mám tři, dalo by se říct že větší děti, jsem zralá žena, která již ví, co od života chce a také, co nechce. Mám již dostatek prostředků a odvahy stavět si život podle svého. To ke mně často přitáhne mladší ženy, třeba novopečené maminky, které prožívají to, co jsem zažívala před 9 lety, a tak jim, věřím, můžu nabídnout otevřenou náruč, pochopení a ujištění, že to všechno zvládnou, že je to úžasná cesta, která je posílí a na které nejsou samy.

Co byste vzkázala ženám, kterým se z každodenního života vytratila radost a možná teď přemýšlí, jestli meditace, mindfulness či ženský kruh jim ji mohou vrátit?

Doporučila bych jim, ať neváhají a vyzkouší to, pokud, i s obavami, alespoň trochu cítí, že by to pro ně mohlo být to pravé: pokud člověk nic neudělá, nic se nestane. Je to jednoduché, přesto si mnoho lidí raději zvykne na svá trápení a bolesti a potýkají se s nimi sami, než aby se zvedli ze židle a šli do akce, vyzkoušeli něco nového, udělali něco jinak. Zejména ženy plní často, částečně dobrovolně, roli „trpitelek“. Jsou zavalené povinnostmi, nemají nikdy čas pro sebe, bojují s očekáváním dětí, rodiny, partnera, zaměstnavatele, rodičů, společnosti. Pokud by se ženy, které čtou tento článek, chtěly přihlásit do mého Spolku laskavých žen, od 1.4. otevíráme jeho brány na jeden měsíc za symbolických 150 Kč. Za zkoušku tedy téměř nic nedáte. Mně před 5 lety ženské kruhy otevřely naprosto nový svět: z jejich síly, podpory a bezpečného prostředí kruhu čerpám každý den. Budu v tom s vámi, stejně tak jako mnoho dalších žen. Navzájem se podpoříme: uslyšíte nové názory, perspektivy, dostanete mnoho inspirace a funkčních, efektivních nástrojů a technik, které sama používám a které mi pomohly k větší radosti a spokojenosti. Zkuste to a uvidíte, jestli to bude i vaše cesta. Pokud byste mne chtěly trochu více poznat a okusit to, jak pracuji, stáhněte si meditaci přírodou v nás z mého webu zdarma. Tuto meditaci si během 3 týdnů stáhlo či poslechlo již přes 100 žen a od některých z nich mám velice pozitivní reference, tak třeba se bude líbit i vám.

Petra Antošová
Petra Antošová

Jsem vědomá koučka a průvodkyně s dobrodružnou povahou. Ve své práci se nechávám inspirovat svými cestami po krajině vnitřní i vnější, přírodou, využívám meditaci a mindfulness a věřím, že všechny odpovědi na palčivé otázky můžeme najít samy v sobě. Doprovázím ženy, i prostřednictvím ženských kruhů, na jejich cestě sebepoznání, aby mohly rozvíjet své jedinečné dary a žít život, který chtějí žít.

Redakce blogu Kalíšek.cz
Autorky článku

Mnoho článků na tomto blogu vzniká spoluprací několika žen. Také otázky pro rozhovory připravujeme společně. Z toho důvodu vznikl tento "profil". Možná právě pod ním najdete ty nejzajímavější články, protože když ženy spolupracují, vznikají ty nejlepší věci!

Články autorky

Doporučujeme také následující články

Menstruační pomůcky: luxus nebo standard?

Čím dál tím více je menstruace vnímána jako něco normálního a pomalu tak ztrácí svou nálepku TABU. Ale bohužel, stále ve světě existují místa, kde jsou menstruační pomůcky vnímány jako luxus, který si ne každá žena může dovolit.

Tanzanie obnovuje daň z hygienických potřeb

V článku Vysoká daň u menstruačních potřeb? jsme se věnovali tématu vysoké sazby DPH u menstruačních potřeb a protestům za jejich snížení. Vydejme se společně do Tanzanie a podívejme se na aktuální dění v této otázce.

„Waist beads“ – inspirace z Afriky

Napříč Afrikou můžeme téměř všude najít na ženách určitý typ korálkových řetízků kolem pasu. Jejich použití a význam se kmen od kmene liší. V dnešní době se už více méně jedná o módní doplněk, který má přilákat pohledy mužů.

Zuzka Lhotová: "Předsudky nechte doma!"

Zuzana Lhotová je žena, jejíž život rozhodně nelze považovat za všední. Při studiu sociální antropologie na vysoké škole se rozhodla napsat originální diplomovou práci ze zahraničí a odjela do Tanzanie za malíři stylu tingatinga. Nadchla se tam pro barevné africké látky plné originálních vzorů a začala z nich navrhovat šaty. V Čechách už uspořádala řadu módních přehlídek a její značka Chizika je oblíbená nejenom mezi mladými ženami. V současné době se rozhodla odjet do Indonésie, kde bude studovat tradiční batiku a design.

Ilona Bittnerová: „šťastná matka → šťastné dítě“

Na dnešní rozhovor jsem se od začátku velmi těšila. Popravdě nebýt této ženy, nemohl by vzniknout žádný předchozí rozhovor, neboť by nebyl ani samotný web Kalíšek.cz. Řeč je o Iloně Bittnerové, majitelce blogu Kalíšek.cz, která pro české ženy objevila menstruační kalíšky a dala vzniknout i samotnému pojmenování "menstruační kalíšek" (o tom vám jistě ráda poví v rozhovoru). Kromě toho, že se věnuje „menstruační osvětě“ a ukazuje, jak může být menstruace příjemnější a pohodovější záležitost, věnuje se také mnoha jiným činnostem a aktivitám.