Helena Mošnová o poporodních jizvách: Porod naši intimitu pokaždé promění

Jizva na těle, jizva na duši

Jizva je vždy zpráva o náročné situaci, zranění, traumatu, kterým jsme prošli a přežili jej. Naše jizva nese zprávu života. A to je velké. To je velmi důležité si zvědomit. Díky svým jizvám jsme přežili. Díky svým jizvám jsme stále tady. A díky svým jizvám můžeme být silnější.
 
Jako každé zranění naše jizvy potřebují péči. Můžeme si to představit, jako když si naše dítě rozbije koleno. Spadne, pláče, teče mu krev. A máma jde obejme ho, pohladí, pofouká kolínko. Vyčistí ránu, zaváže a pečuje o ni, dokud se neuzdraví. Díky tomu se dítě zklidní, opět se zkontaktuje s bezpečím ve svém těle a důvěřuje, že se rána uzdraví. Díky tomu se podpoří přirozená schopnost jeho těla uzdravit se.
 
S jizvou je to stejné. Potřebuje pozvolný, pomalý kontakt. Jemnou masáž, aby se rozvolnila a integrovala do těla. Aby byla opět citlivá a bez bolesti a srůstů. A také zraněná část našeho těla potřebuje speciální péči, kterou můžeme opečovat trauma. Emoce, trauma nejsou oddělená záležitost, souvisí s naším fyzickým stavem.

Když vezmeme náš příklad: Když dítě spadne, lekne se, bolí ho to, začne mít strach, být smutné, bezradné a proto pláče. Emoce jsou projevy, signály našeho nervového systému, kterými reaguje na okolnosti, které právě nastaly.

S jizvou je to stejné. Je to fyzické zranění, které bolelo, cítili jsme strach, bezmoc, nejistotu, vinu atd. A tyhle emoce, pokud nejsou doodžité, a když na ně tělo nemůže adekvátně reagovat ve chvíli, kdy jizva vznikla, způsobí traumatickou reakci. Nervový systém se "zasekne". V rámci péče o jizvu je pak nutné také opečovat trauma, znovu vrátit do těla pocit bezpečí, nechat tělesný systém doodžít emoce a integrovat událost jako součást naší minulosti.

Někdy stačí plakat, vyjádřit vztek či strach, vytřepat emoce z těla. Někdy může pomoci balit místo jizvy šátkem po nějakou dobu, aby bylo chráněné a opět jsme v těle nastolili pocit hranic. Můžeme zkusit postupně se dotýkat své jizvy, pomalu vracet přítomnou pozornost do místa zranění. A najednou můžeme vnímat, že už se můžeme jizvy dotýkat, že už to není nepříjemné, nevzbuzuje to v nás vlnu odporu, vzteku či bolesti. Už můžeme zase to místo cítit jako "svoje".
 
Ale někdy je to delší cesta a potřebujeme pomoc specialisty na jizvy, trauma. Opravdu velmi doporučuji vyhledat odborníka, pokud v období po zhojení jizvy nastanou nějaké fyzické obtíže (migrény, bolesti zad, střevní potíže atd.), potíže se samotnou jizvou (bolí, je necitlivá, dotek je nepříjemný atd.), stále se vrací zážitek, kdy jizva vznikla, ve flashbacku, stále kontakt s jizvou vyvolává emoce (včetně vzteku na zdravotníky, manžela apod.), i po delší době vnímáme, že to nemělo být, že se to nestalo správně, připadáme si nepřijatí, nemožní apod.

Jizva se dá opečovat i po mnoha a mnoha letech. Můžeme být zase celé a cítit se ve svém těle na správném místě. Není potřeba roky trpět. To, že jizva bolí nebo je necitlivá, je signál nikoli trvalý stav. Je to signál ke změně a výzva našeho těla k péči o něj. Dopřej si ji.

Když milování po porodu bolí

Porod naši intimitu promění pokaždé. To je normální a v pořádku. Někdy je to změna příjemná a milování i doteky si ženy mnohem více užívají. Jako by se porodem probudila síla ženy a najednou víc vnímala, kým skutečně je.

 Často se ale stává, že porod intimitu promění tak, že "to, co bylo celkem ok, přestane fungovat, a to, co nefungovalo, je najednou naprosto přes čáru". A milování i doteky začnou být nepříjemné, sex bolí nebo necítíme nic. Na to nás nikdo předem nepřipravuje a nedává nám vhodné postupy, co dělat. Tak se pak cítíme bezradné, ztracené a máme pocit, že jsme přišly nejen o své tělo, ale pomalu odchází i náš partnerský vztah.
 
Ale! Dá se to změnit.
Tahle situace je prostě zpráva od našeho těla, které říká "porod byl pro mě náročný, potřebuji se vzpamatovat". Potřebuje péči, trpělivé zkoumání nového stavu a pocit bezpečí. Vhodnou možností, kterou ženám často doporučuji jako první krok k obnovení intimity, je zpomalit. Hledat doteky a způsoby milování, které jsou teď příjemné. A možná v prvních chvílích po porodu bude příjemné pouze se držet za ruku a dívat se do očí. A nic víc. Všechno ostatní možná bude moc. A to je v pořádku.
 
Není to špatně. Naopak. Je to nádherná možnost, jak své partnerství, intimitu a samy sebe objevit z nového úhlu pohledu, jak jít do hloubek, ve kterých jsme spolu zatím nebyli.

Kde nastává zlom, je chvíle, kdy ženě přijde, že už by měla s mužem spát. A začne na sebe tlačit. A muž také tlačí, že už by sex mohl být ("už je to přece týden, šest týdnů, půl roku, rok... od porodu." Ta chvíle je u každého jiná, ale nastává často). S tímto tlakem pak nevědomky překračujeme hranice samy sobě a naše tělo se stahuje více a více. Někdy partneři spolu dojdou až do bodu, kdy se milování stane nepříjemnou záležitostí vyvolávající odpor a bolest.
 
Druhá možnost je, že milování bolí kvůli jizvám, porodním zranění nebo prožitému traumatu. Také někdy porodem nastanou anatomické změny v ženské pánvi a posunem čípku a změnou stavu pánevního dna pak ženy mohou vnímat při milování bolest. Někdy je bolest daná hormonálními změnami a sníženou lubrikací.
 
Vše je řešitelné. Důležitý základ je zkoumat novou intimitu. Jako bychom se do intimity znovu narodily spolu s porodem. Dát si čas a nechodit přes své hranice. Dopřát si intimní (a konstruktivní) komunikaci s partnerem. Učit se. A dopřát si i konzultaci s odborníkem. Uvědomuji si, že vzhledem k velmi osobnímu tématu je to někdy ženám trapné a velmi se stydí. Ale někdy stačí jedna jediná konzultace a vyřeší se roky našeho trápení. A už tím, že ten krok uděláme a překonáme bariéru studu, se mnohé změní. Už jen tím krokem samotným měníme své nastavení intimity.
 
Intimita je základ našeho žití, bez ní je náš život chudý. Dopřejme si možnost ji prožívat jako zázračný zážitek, ne jako nutnost a utrpení. Přeji nám všem moc a moc právě tohle.