Ivana Kolcunová: Je umění si říct, že taková, jaká jsem právě teď, jsem v pořádku

Vzdušné akrobacii na šálách jste propadla, hned jak jste ji objevila. Mohla byste popsat, co vám dává, co při ní prožíváte, jaké jsou to pocity?

Pro mě je to totální bytí "teď a tady". Tahle aktivita vyžaduje 100% soustředění, protože nějaký neopatrný pohyb nebo chvilka nepozornosti a zamotání šály doprava místo doleva můžou mít fatální následky. Takže tady fakt vyčistím hlavu a nemyslím na nic jiného. Pro mě to je o adrenalinu, kráse, fyzické náročnosti i bolesti, ale zároveň lehkosti a niterném vyjádření. A taky o možnostech objevovat a zkoušet stále něco nového. A tím nemyslím jen samotné triky ve vzduchu. Těch se v poslední době už zas tak moc nových neučím. Já jsem třeba dlouho pracovala i na samotném projevu, se kterým mi moc pomohla špičková tanečnice a choreografka Fanny Bašista-Barrouquéere. Teď se třeba i těším, až vyzkouším úplně novou šálu, která je z trochu jiného materiálu, než který už mám "ošahaný". A hodně mě baví i vystupování na různých místech - od korporátních akcí v nóbl prostorách přes pouliční festivaly uprostřed města, na něčem tak unikátním, jako je Otáčivé hlediště v Českém Krumlově, nebo doslova na poli na nějakých menších komunitních akcích. A taky třeba ve strip klubu. Každé prostředí má svoje a beru to tak, že se obohacujeme vzájemně. Mě vystupování baví, takže různé příležitosti vítám s nadšením a naplňuje mě, že můžu přinášet ne úplně tradiční a běžné umění, které často dává lidem pocítit něco mimořádného a nadpozemského. Vždycky mě dojme, když po představení někdo přijde a poděkuje za zážitek. A to se děje třeba i v tom strip klubu - moje show nemá ani náznak striptýzu, kostým mě zahaluje od krku až ke kotníkům. A i když tam návštěvníci přišli za zjevně jiným účelem než za akrobatickým uměním, stejně mě skoro pokaždé někdo ještě odchytne a osobně poděkuje. Bez jakéhokoli náznaku pro nějakou další interakci :)))

A šály jsou pro mě v neposlední řadě o přátelství. S kamarádkami máme přes 10 let svoji uměleckou skupinu Arte Levite. Za ty roky nás toho kromě šál spojuje mnohem více. A i když se v průběhu let naše cesty přirozeně rozbíhají do různých směrů a netrénujeme spolu už tak často a tak intenzivně jako dříve, to silné přátelské pouto přetrvává a jsem za to fakt vděčná.

Vaším cílem bylo, aby obnaŽENA pomohla rozbít stále ještě společenské tabu, které je zároveň tím nejpřirozenějším v životě ženy. Jak se vám to daří? A jak se vám to daří u teenagerů a jejich učitelů - představení hrajete i pro školy...

• "Menstruaci ještě nemám a doteď jsem se jí bála, ale tohle mi pomohlo, děkuji. Už se nebojím." žákyně ZŠ
• "Jsem přesvědčena, že toto představení musí v každém, kdo to viděl, zanechat stopu o tom, jak to vlastně my ženy máme. Děkuji bylo to moc hezké. Pokud to budete ještě hrát, prosím o info, vezmu druhou školu." učitelka ZŠ
• "Mně to představení zvedlo sebevědomí. Začala jsem přemýšlet o tom, že být žena opravdu není špatné a že já mám tolik věcí, co chlapi nemají. No a taky jsem pochopila to, jak říkáte: 'I vzteklá jsi v pořádku, i pomalá jsi v pořádku.' Takže to vlastně mělo terapeutický efekt. A možná už začnu být hrdá na to, že jsem žena." divačka večerního představení

Po každém představení nám lidi posílají dojemné zpětné vazby. Zpočátku hlavně ženy, poslední dobou i muži - že jim to fakt pomáhá lépe chápat ženy. Upřímně, přijde mi to až neuvěřitelné, že vize, se kterou jsem do toho šla, fakt žije. Já to ze začátku brala jako totální experiment. Věděla jsem, že to chci zrealizovat, ale taky jsem byla připravená to hodně brzo zabalit, když to bude propadák. Když si vzpomenu, v jakých podmínkách proběhla premiéra - dva měsíce předem jsem měla sice domluvené místo i termín, ale ještě jsem neznala ani všechny účinkující. Hráli jsme v kulturáku, kde nebyly ani základní divadelní světla ani baletizol... No, a od té doby už nás vidělo několik tisíc lidí a 19. června nás čeká 25. repríza v pražském Divadle Bravo s perfektním zázemím.

Čím vším obnaŽENA obdarovala / překvapila vás? Kam vás posunula, co jste o sobě zjistila nového? A jak se vyvinuly vztahy mezi ženami, které na představení spolupracují?

Dost často říkám, že kdybych předem věděla, co všechno to bude znamenat produkovat a zároveň hrát ve vlastním divadelní představení, nikdy bych do toho nešla. No, naštěstí jsem si to neuvědomila a hrajem.

ObnaŽENA mě obdarovala tím, že jsem díky ní uvěřila, že je možné plnit si sny. Že je možné zhmotnit myšlenku i touhu. Skrze ten tvůrčí proces přirozeně přišla mantra, která zní v závěru představení - "taková, jaká jsem právě teď, jsem v pořádku". Říct tohle sama sobě a procítit to, to je velký dar. Lhala bych, kdybych řekla že tohle sebepřijetí cítím v každé minutě života. Necítím. Ale je to taková kotva, ke které se dá vracet. Protože už znám ten pocit, a vím, jaké to je, se tak cítit.

Kam mě posunula? Daleko za hranice mých předpokládaných možností. Někdy mám pocit, že se mnou hraje fakt hru a zkouší moje limity i trpělivost. Dostala jsem se do spousty nových rolí v úplně novém kontextu. Najednou bylo potřeba být produkční i manažerka, projekťačka, grafička, markeťačka, dělat webovky, psát granty… A do toho samozřejmě ta role akrobatky, performerky. A hlavně - vedle toho ještě "normálně pracovat". Protože obnaŽENA je můj zájmový projekt. Na půl úvazku pracuju jako User Experience Researcher ve firmě, abych měla vůbec i ty zdroje, si takhle hrát…

Takže díky tomu všemu jsem zjistila, že věci nakonec vždycky nějak dopadnou. Jen je potřeba tomu důvěřovat. Jednou se dokonce stalo to, že ráno před naplánovaným večerním představením jsem se dověděla, že žádná, opravdu žádná z mých dalších čtyř spoluúčinkujících nebude moct večer hrát. Zdravotní, osobní důvody… No, tak jsem to v tom divadle odehrála sama, s videozáznamem za zády. A nakonec to bylo super. Diváci si to užili, já taky.

Ale samozřejmě největší náboj to má, když jsme na jevišti všechny. Za tu dobu, co hrajeme jsme se už na sebe naladily, poznaly se. A jsem vděčná, že v tom jsme pořád spolu. Protože každá jedna do toho přináší jedinečný prvek - zpěvačka Míša svůj nádherný hlas, herečka Katarína svůj charismatický projev, tanečnice Tereza energickou ladnost a klávesistka Janička totální smyslnost, kterou si u hudby jen dokážete představit. Víte, se mnou není úplně jednoduché spolupracovat - pod tlakem všeho bývám podrážděná, ztrácím naději, občas jednám jak robot a nezajímá mě vlevo vpravo… Protože přece je tady ta vize, za kterou jdeme. A všechny ty ženy, co jsou v tom se mnou, mě i s těmahle mýma zvláštnostma přijímají, podporují a věří tomu společnému dílu. A nejen ony. V průběhu času se ke mně přidali lidi, kteří projekt dobrovolnicky podporují po marketingové stránce. Protože je ta vize vtáhla taky.

Jak odpočíváte a dobíjíte baterky?

To je moje celoživotní téma. Stále se to učím. Já totiž dlouho za odpočinek považovala třeba samotnou akrobatickou show nebo dokonce i celé představení v divadle. Protože to je něco, co mě fakt baví. Ale ano, asi je jasné, že to vlastně odpočinek v tom pravém slova smyslu úplně není. Takže se pak velmi jednoduše stane, že jedu nadoraz a zastavím se až úplným vyčerpáním. Kde už opravdu nezbývá nic jiného než ležet a spát. A v takových stavech si pak říkám - příště jinak. Ale jo, daří se to čím dál více. Na té každodenní bázi je pro mě odpočinkem i sprcha, kterou si vědomě užiju, nebo ledová sprcha, která mě aktivizuje. Nedávno jsem si pořídila panel s červeným světlem od Lighthacker a to je taky super. Na několik minut si sednout, uklidnit se, vědomě dýchat a dobíjet se světlem. Jógové ásany, sauna, procházky... Vlastně je toho hodně, co mě dobíjí. Ale není nadto se dobře vyspat. Když se mi podaří jít spát kolem desáté, což je dost výjimečné, tak se druhý den nestačím divit, jak odpočatá se cítím :)

Největší zdroj ale nacházím v přírodě. V lese, v horách. Doteď vzpomínám na jeden až mystický moment, když jsem před pár lety šla na několikadenní trek v Jizerkách, v jeden moment jsem si lehla na velký kámen, že si na chvíli odpočnu. A zůstala tam nakonec ležet snad dvě hodiny. Ta totální stabilita pode mnou, vědomí toho, že ten kámen se už nejspíš stovky nebo tisíce let prostě nepohnul ani o milimetr, bylo fascinující. Pozorovala jsem nebe, mraky a doslova cítila, jak se mi vlévá nová energie do žil. Nebo oceán. Miluju Madeiru, právě kvůli tomu, že má nádherné hory i oceán. Letos na jaře jsem tam jela na týden. A jedno odpoledne jsem jen tak seděla na útesu, pozorovala tu nekonečnou proměnlivost vody a vln. A začla jsem spontánně tančit. Prostě jen tak. Tělo začlo reagovalo na to, co bylo kolem. Bavilo mě pohybem reagovat na vlny a inspirovat se od nich. A bylo mi jedno, jestli někde někdo je a vidí mě. Jak tam skáču a mávám sebou. A zase utekla asi tak hodina nebo dvě. A já pak měla pocit, že snad dokážu po té vodě chodit, jak silná a uvolněná zároveň jsem se pak cítila. Přála bych sama sobě, abych si častěji dokázala vytvořit takovýhle volný prostor, bez plánu, ve kterém se prostě může spontánně udít cokoli.