Věra Pospíšilová: Šťastně prožívaná sexualita stojí na znalosti vlastních potřeb

Nehormonálka.cz je spolek poraden nehormonální antikoncepce, který se snaží ženy i celý pár podpořit v jejich vědomém rozhodnutí na poli antikoncepce. A to s vědomím, že plodnost je záležitost obou v páru a volba antikoncepce může být i velká zábava. Jedná se o veskrze sympatický projekt, za nímž navíc stojí řada inspirativních žen. Proto jsme se rozhodly udělat s nimi seriál rozhovorů a naposledy jsme si povídaly s celostní psycholožkou Věrou Pospíšilovou. V Nehormonálce působí jako revizorka spolku.

Jste profesí psycholožka a také jste certifikovaná lektorka "sexological bodyworku". Mohla byste tuto ne úplně známou oblast představit našim čtenářům? Co je to sexological bodywork?

Sexological bodywork (česky překládáme nejčastěji jako sexuologická práce s tělem) je prožitkové vzdělávání v oblasti sexuality a intimity. Jde vlastně o vědomou práci s vlastním tělem za pomoci dotyku, pohybu, dechu a zvuku, jejímž cílem je dostat se hlouběji do kontaktu se sebou samým, více toho cítit a hlouběji prožívat. Když vědomě pracujeme s intimitou, výsledky zpravidla ovlivňují celkové prožívání a dochází ke změnám v celém životě, nejen v sexualitě.

Jaká cesta vás k sexological bodyworku přivedla a jakou formou předáváte své zkušenosti dál?

Cesta byla velice prozaická – chtěla jsem uspokojivě řešit své vlastní problémy – v sobě i v partnerském vztahu. Když jsem prošla sérií sezení sexological bodyworku, absolutně to proměnilo můj život a pohled na většinu věcí v mém životě. Byla jsem nesmírně překvapená rychlostí těch proměn a tím, jak efektivní a účinné to bylo. Moje vlastní zkušenost tedy rozhodla o tom, že jsem se kromě psychologie rozhodla věnovat profesionálně i bodyworku.

Své zkušenosti předávám dál formou online konzultací, osobních sezení, nácviků, ukázek, domácích cvičení i terapeutických sezení, kombinuji všechny své znalosti tak, abychom účinně propojili všechny složky (tělo, mysl i duši) do jednoho fungujícího celku.

Na vašem blogu mě zaujalo, že "lidská sexualita je prostor, kde se nejvíc setkáváme s tím, že:

• se tváříme, že jsme úplně v pohodě

• se nás to vlastně vůbec netýká

• trpíme často největšími problémy (a někdy o tom ani nevíme, nepřiznáváme si to)

• nejhůře tyto trable sdílíme (nemluvíme, přehlížíme)

• řešíme tyto věci u piva nebo u kafíčka místo s partnery

• se cítíme nejvíc sami, opuštění, nepochopení a vyhladovělí

• prožíváme největší pocity studu, hanby, zavržení"

Co s touhle smutnou pravdou dělat? Čeho se vlastně bojíme? Ukázat sebe sama ve své jedinečnosti? Možná sami sebe ani dost neznáme...

Oblast intimity a sexuality je jedním z našich nejcitlivějších témat, protože se v něm skrývá velká zranitelnost a velké riziko nepřijetí, studu, hanby, provinilosti. Metodika běžné výchovy v institucích nás určitým způsobem učí odpojit se od potřeb svého těla a popřít je pro blaho celku, potřebujeme vycházet s ostatními, „usedět“ čas při vyučování, pak totéž později v zaměstnání, až nám to vlastně přijde už normální. Velká část lidí se nakonec přirozeně neprojevuje ani doma, protože by zase rušili sousedy.

Jsou to zdánlivé drobnosti a také logicky ospravedlnitelné (ano, nemůžeme v paneláku řvát jako na lesy nebo si spontánně zacvičit uprostřed dvouhodinové porady se šéfem), jenže živá, radostná a šťastně prožívaná sexualita je úzce spojená s dobrou orientací a znalostí vlastních potřeb. A ta zase souvisí s kvalitním „napojením“ a dobrým vnímáním sebe sama. Pokud ale žijeme většinu času podle pravidel daných zvenčí a nikdo nám neřekne, jak být v dobrém kontaktu se sebou, dostáváme se do různých situací, kdy si třeba necháváme překračovat hranice (např. se snažíme vyhovět partnerovi, i když nám to není příjemné) nebo děláme věci, které vůbec nesouvisí s našimi skutečnými potřebami (začneme si románek s kolegou v práci, protože si nás všímá víc než manžel, a pleteme si to s láskou).

Sexualita a intimita je velmi provázaná s individuálním životním stylem, názory, přesvědčeními, výchovou i společenským klimatem. Pro mě to je velice komplexní téma. Odpověď na otázku, co s tím dělat a čeho se vlastně bojíme, může být relativně jednoduchá, protože většina lidí ve výsledku chce „jen“ být přijatá, milovaná a neodsuzovaná, a bojí se opaku. A na oplátku také mít koho milovat a s kým se vzájemně obohacovat. Ovšem to, jak toho dosáhnout, už může být alchymie jednotlivých životních příběhů a u každého vypadat trochu jinak.

V oblasti intimity a sexuality nabízíte osobní konzultace. Jak se díváte na partnerské vztahy bez sexu? Stále je to stigma, ale ve skutečnosti není takových párů málo. Typicky po narození dítěte nastane v intimním životě pauza - a pak už se některým párům nedaří navázat. A jejich život se měsíce a roky odehrává pár kroků od téhle bolavé propasti...

Hodně záleží na tom, z jakého úhlu se na to díváme. To, že ve vztahu mám pravidelný sex ve smyslu penetrace, samo o sobě zase tolik neznamená, respektive nezaručuje to šťastné a spokojené partnerské soužití. Když se podíváme na různé motivace k sexu, můžeme snadno zjistit, k čemu vlastně v tom kterém vztahu slouží. Někdo sex používá jako ventil nahromaděného stresu a uvolnění napětí, někdo jako usmiřovadlo a rozmělňování partnerských neshod, někdo pro zlepšení vlastní nálady, někdo jako způsob udržení partnera, někdo rekreačně jako příjemné trávení volného času, někdo jako sport nebo na hubnutí. Někdo ode všeho trochu. Jsou také páry, které intimitu a sexualitu chápou jako společnou cestu, vzájemné obohacování, kladou důraz na hluboké propojení nebo spirituální růst. Těch možností je velká spousta a většinou si je ani moc neuvědomujeme. Dokud to funguje, tak to děláme nějak tak, jak si myslíme, že je to ok.

Pokud jsou ve vztahu neshody, vázne komunikace a vrší se neřešené problémy, tak samotná existence sexu to nějakou dobu dokáže podržet, ale ne donekonečna. Navíc v případě, že máme ve vztahu problémy, dost často se uchylujeme spíš k rychlovkám a „povrchnímu“ sexu bez hloubky, něžností nebo hravé vášně, protože je to nejjednodušší. Větší odevzdání se partnerovi by nás nutně konfrontovalo s tím, co opravdu cítíme (frustraci, vztek, bezmoc atp.).

Takový sex nás ale nedokáže dlouhodobě naplnit, chybí v něm skutečná intimita, která zahrnuje kromě sexuálního spojení i důvěru, pocit bezpečí, vzájemnou blízkost, pochopení, toleranci k rozdílnostem, otevřenost, ochotu vnímat potřeby druhého, kvalitní oboustrannou komunikaci a respekt k různým životním obdobím a změnám.

Vztah bez sexu ještě vůbec nemusí znamenat „bolavou propast“ v případě, že je tam zachovaná výše uvedená intimita. Pokud máme ve vztahu možnost projevit svou frustraci např. z odlišného apetitu partnera, pokud jsme schopni spolu komunikovat vzájemnou nejistotu, bezmoc, že třeba neznáme řešení, pokud můžeme být „vidění“ ve své nenaplněné potřebě a zároveň dáváme prostor partnerovi v jeho pravdě – „teď tvou potřebu naplnit nechci nebo nedokážu“, je to ve výsledku pro odolnost vztahu vůči nepřízni životních situací mnohem účinnější než se otázce sexu úplně vyhnout nebo ho „nějak vydržet/udržet“ (k čemuž se paradoxně uchyluje poměrně dost žen i mužů).

Navíc otevřená komunikace nutí partnery hledat jiné řešení a tím otevírá mnohem víc možností – nové způsoby milování, nové projevy něžností, nové naplňování potřeb. V tom jim pak můžeme hodně pomoct, protože pocit sexuálního naplnění (a to platí i pro muže) může vzejít nejen z penetračního sexu, ale i z různých intimních her, dotekových a dechových cvičení, hraní se vzrušením, vědomého milování, partnerských masturbací, intimních masáží a podobně. Podstatné je vrátit do toho lehkost a hravost, chtít se na to zase těšit.

Poskytujete také psychoterapie při vysazení hormonální antikoncepce. S jakými problémy se ženy po vysazení HA nejčastěji potýkají?

Věcí, se kterými se ženy po vysazení hormonální antikoncepce mohou potýkat, je víc, od cystického akné přes vypadávání vlasů až po výkyvy hmotnosti, což jsou oblasti pro ženy citlivé, takže mohou mít vliv i na psychickou pohodu. Spíš jde o to, co už vyžaduje péči odborníka. Z těch vážnějších věcí jsou to například deprese. Ale pořádně zatopit ženám mohou i méně závažné stavy, pokud jsou jejich projevy silné – například silné výkyvy emocí, stresové reakce nebo silné propady do pocitů bezmoci, beznaděje, smutku, úzkosti.

Je najednou žena bez HA někým jiným, než si myslela, že je? Nebo než si její okolí myslelo, že je? Co s námi vlastně HA dělá na psychické rovině?

Liší se to a je to poměrně individuální, záleží na tom, v jaké oblasti a v jaké míře se ty změny projeví. Pokud je přirozená hladina hormonů v těle přibližně shodná s těmi uměle dodávanými z prášků, tak žena ani velkou změnu zaznamenat nemusí. Stejně tak v případě, že se tělo ženy dokáže přizpůsobit bez problémů. Pokud tomu tak ale není, může dojít k větším změnám nebo výkyvům. Ženy se mohou propadnout do depresí, mohou opravdu „samy sebe nepoznávat“. Za mě je velkou celosvětovou iluzí myslet si, že když hrábneme do tak citlivé oblasti, jako je hormonální rovnováha, tak se nic nestane.

U těch nenápadných a malých změn - ať už se to týká libida, mozkové nebo svalové tkáně, mechanismu tvorby hormonů nebo vlivu na psychiku - je nejhorší to, že přichází tak pozvolna, že si jich nevšimneme. Ve velké spoustě případů ženy zjišťují až po dlouhé době, že je něco jinak. A často to ani užívání pilulek nepřipisují, protože tam není logická časová souvislost. Až po vysazení a srovnání stavu „před“ a „po“ dokážou zaznamenat, co se vlastně dělo, což je samozřejmě pozdě. Ale pořád lepší než nic. Tělo má neskutečnou schopnost regenerace, takže velká spousta vedlejších příznaků, následků a důsledků užívání hormonální antikoncepce se dá v čase napravit.

Horší je to v případě, že si třeba „pod prášky“ vezmeme muže, koupíme dům, zavážeme se mnohaletou hypotékou, následně vysadíme prášky, protože chceme rodinu, a pak zjistíme, že nejsme kompatibilní, protože z nás je někdo úplně jiný nebo nám partner doslova přestane „vonět“ (protože naše feromony reagovaly vlivem antikoncepce jinak). To je samozřejmě extrém, ale i to jsou reálné případy.

Jako celostní psycholog se orientujete na ženy po rozvodu, po rozchodu, ženy samoživitelky a ženy, které se cítí být „na všechno samy“. Máte s tím bohatou vlastní zkušenost. Co je pro takové ženy slepá ulička a co naopak obvykle funguje?

Co žena, to životní příběh, takže je to zase individuální, ale pokud bych to měla nějak zobecnit, tak ke slepým uličkám určitě patří snahy „zastat obě role“, „odmakat to teď za oba“, „vynahradit to dětem“, „snažit se udržet standard“ a „zvládnout všechno sama“. To jsou cesty k celkem rychlému vyhoření a zhroucení se.
Co se vyplácí, je neutíkat před bolestí, osaměním, strachem z budoucnosti. Svolit k tomu, že je mi blbě, a dovolit si tím projít. Nevrhat se do náruče někomu, kdo „to zalepí“, ale zároveň neodmítat jakoukoliv pomoc. Srovnávat si kroky postupně, jeden za druhým, i když máme pocit, že musíme akutně vyřešit všechno hned, protože to hoří zároveň (bydlení, finance, psychický stav). V drtivé většině případů to později v životě ženy ocení ve větší stabilitě, nadhledu i vnitřní síle.